V dobových souvislostech nebyl Bělomořský kanál - v ruštině Belomorkanal nebo zkráceně Belomor - výjimečný. Když se začínal stavět, začal už Sovětský svaz realizovat několik podobně velkých a podobně pracovně náročných projektů, k nimž patřily největší ocelářské závody na světě v Magnitogorsku, obrovské trak¬torové a automobilové závody a rozlehlá nová „socialistická města“ umisťovaná doprostřed močálů. Přesto i mezi jinými projevy gigantománie třicátých let Bělo¬mořský kanál vyniká.

Především kanál představoval, jak mnozí Rusové věděli, splnění velmi starého snu. První plány na vybudování takového kanálu byly načrtnuty v osmnáctém století, kdy carští obchodníci hledali způsob, jak dostat lodě se dřevem a nerosty ze studených vod Bílého moře do obchodních přístavů Baltu, aniž by musely ab¬solvovat dlouhou, třista sedmdesátimílovou pouť Severním oceánem podél dlou¬hého norského pobřeží.

Byl to také projekt mimořádně, až riskantně ambiciózní, a možná proto se o něj předtím nikdo nepokusil. Postavit kanál vyžadovalo vykopat 141 mil a vy¬budovat pět přehrad a čtrnáct plavebních komor. Sovětští projektanti měli v úmyslu stavět s použitím nejjednodušší možné techniky, a to v před-průmyslové, od¬lehlé severní oblasti, která nikdy nebyla pořádně prozkoumaná, a řečeno slovy Maxima Gorkého, byla „hydrologická terra inkognita“. To všechno však mohlo patřit k věcem, které Stalina na projektu lákaly. Chtěl technický triumf, jakého starý režim nikdy nedosáhl, a chtěl ho tak rychle, jak to půjde. Požadoval nejen aby byl kanál postaven, ale také aby byl postaven za dvacet měsíců. Až bude dokončen, ponese jeho jméno.

Stalin byl hlavní prosazovatel Bělomořského kanálu - a Stalin si výslovně přál, aby kanál byl postaven vězeňskou prací. Ještě před stavbou zuřivě odmítl ty, kdo zpochybňovali, zda je při poměrně malém rozsahu provozu na Bílém moři tak nákladný projekt opravdu nezbytný. „Řekl jsem,“ napsal Molotovovi, „že Rykov a Kviring chtějí záležitost Severního kanálu potopit navzdory rozhodnutí polit¬byra. Měli by být pod nějakou záminkou odvoláni a mělo by se jim pohrozit.“ Při zasedání politbyra, na němž se o kanálu jednalo, Stalin také napsal hněvivou narychlo načmáranou poznámku, která vypovídá o jeho důvěře v práci vězňů: „Pokud jde o severní úsek kanálu, hodlám se spolehnout na GPD [vězeňskou práci]. Zároveň musíme určit někoho, kdo ještě znovu přepočítá výlohy na stavbu první etapy. .. Příliš mnoho.“

…

V memoárech pamětníků dosahoval chaos, který provázel stavbu, téměř mý¬tické kvality. Potřeba ušetřit peníze způsobila, že vězňové místo kovu a cementu používali dřevo, písek a kameny. Předpisy se obcházely, jak jen to šlo. Po mnoha diskusích se kanál kopal jen do hloubky dvanácti stop (něco přes tři a půl metru), což sotva stačilo pro námořní plavidla. Protože moderní technika byla buď příliš drahá nebo nedostupná, rozmístili plánovači kanálu ohromné množství nekvali¬fikovaných pracovních sil. Průměrně 170 000 vězňů a „zvláštních vyhnanců“, kteří na projektu jedenadvacet měsíců pracovali, používalo k vykopání kanálu a výstavbě jeho velkých hrází a plavebních komor dřevěné rýče, primitivní pily, krumpáče a kolečka.

…

Životní podmínky nebyly provizorní o nic méně, bez ohledu na snahy šéfa OGPU Genricha Jagody, který za projekt nesl politickou odpovědnost. Zdálo se, že vážně věří, že by vězňové mohli žít ve slušných podmínkách, kdyby kanál dokončili včas, a často domlouval táborovým velitelům, aby s vězni zacházeli lépe, aby „vyvíjeli maximum péče a dohlédli, aby vězňové byli správně krmení, oblečení a obutí.“ Velitelé následovali jeho příkladu, tak jako v roce 1933 šéf solovecké sekce projektu kanálu. Mimo jiné nařídil svým podřízeným, aby zlikvidovali večerní fronty na jídlo, vyřadili z kuchyní zloděje a omezili večerní sčítání na jednu ho¬dinu. Obecně byly stravovací normy vyšší než v několika předchozích letech a me¬zi doporučenými potravinami byly párky a čaj. Teoreticky vězňové dostávali kaž¬dý rok novou soupravu oblečení.

Mimořádný chvat a absence plánování však nevyhnutelně dál vytvářely víc utrpení. Jak práce pokračovala, budovaly se podél trasy kanálu nové tábory. Na každé z těchto míst vězňové a zvláštní vyhnanci přišli - a nenašli tam nic. Před zahájením prací si. museli vybudovat vlastní dřevěné baráky a zařídit si dodávky jídla. Než stačili tyto úkoly dokončit, stávalo se ovšem, že je mrazivý chlad karelské zimy zabil. Podle několika odhadů zemřelo víc než 25 000 vězňů, přičemž tento počet nezahrnuje ty, kteří byli propuštěni kvůli nemoci nebo nehodě a kteří ze¬mřeli záhy po propuštění. Vězeň A. F. Losev napsal manželce, že skutečně touží po návratu do hlubin vězení Butyrki, protože tady leží na kavalci tak namačkáni, že „když se v noci převalíš z boku na bok, musí se obrátit nejméně čtyři nebo pět dalších lidí.“ …

Později se některé problémy odrazily v oficiálních hlášeních. Na schůzi ko¬munistické stranické buňky v Belbaltlagu v srpnu 1932 se ozvaly stížnosti na mizernou organizaci distribuce potravy, špinavé kuchyně a množící se případy kurdějí. Tajemník buňky pesimisticky zapsal: „Nepochybuji o tom, že kanál ne¬bude postaven včas...“

Většina však neměla možnost pochybovat. V dopisech a hlášeních správy stav¬by kanálu v době jeho stavby rozhodně převažovala naprostá panika. Stalin naří¬dil, že se kanál má vybudovat za dvacet měsíců, a stavitelé dobře věděli, že jejich živobytí a možná i životy závisí na tom, aby za dvacet měsíců vybudován byl. Aby práce urychlili, začali se táboroví velitelé chápat metod, které se už používaly při práci ve „svobodném“ světě, jako bylo „socialistické soutěžení“ pracovních bri¬gád - soutěž o splnění norem, o odnášení kamenů nebo o prvenství v kopání jam - nebo také celonoční „šturmy“, kdy vězňové „dobrovolně“ pracovali celých čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin. …

Při tomto soutěžení úřady zachovávaly kult udarnika - úderníka. Později byli úderníci přejmenováni na „stachanovce“ - na počest Alexeje Stachanova, horníka, který podával absurdně obrovské výkony. Udarniki neboli stachanovci byli vězňo¬vé, kteří překračovali normy a proto dostávali mimořádné příděly potravin a měli zvláštní výhody, k nimž patřilo právo (v pozdějších letech nemyslitelné) dostávat každý rok nové oblečení a navíc každých šest měsíců nový pracovní oblek.

Nejvýkonnější také dostávali výrazně lepší jídlo. V jídelně jedli u oddělených stolů pod plakáty, které hlásaly: „Pro nejlepší pracovníky nejlepší jídlo.“ Ti, kdo se jim nevyrovnali, zase seděli pod plakáty: „Tady dostávají horší jídlo útěkáři, povaleči a líné kůže.“

Konečně byli nejlepší pracovníci také dřív propouštěni: za každé tři dni práce se stoprocentně splněnou normou se každému vězni odčítal den z jeho trestu. Když byl kanál nakonec včas, v srpnu 1933, dokončen, bylo propuštěno 12 484 vězňů. Mnoho jiných dostalo medaile a vyznamenání. Jeden vězeň oslavil své předčasné propuštění úplným obřadem s tradičním ruským chlebem a solí a při¬hlížející provolávali: „Sláva budovateli kanálu!“ V zápalu chvíle začal líbat ne¬známou ženu. Skončilo to tím, že spolu na břehu kanálu strávili noc.

Stavba Bělomořského kanálu byla pozoruhodná v mnoha ohledech: kvůli své naprosté chaotičnost, kvůli mimořádnému chvatu a kvůli významu, jaký měla pro Stalina. Rétorika, jakou se projekt líčil, však byla vskutku jedinečná: Bělomořský kanál byl první, poslední a jediný projekt Gulagu, který kdy sovětská propaganda předvedla doma i v zahraničí v plném světle. A člověk, který byl vybrán, aby kanál vysvětlil, prosadil a ospravedlnil v Sovětském svazu i za hranicemi, nebyl nikdo jiný než Maxim Gorkij.

Nebylo divu, že volba padla právě na něj. Gorkij byl tehdy opravdu a naplno součástí stalinistické hierarchie. Po Stalinově triumfální vyjížďce parníkem po dokončeném kanále, která se konala v srpnu 1933, vedl Gorkij podobnou výpravu sto dvaceti sovětských spisovatelů. Spisovatelé byli (nebo to aspoň tvrdili) touto cestou tak vzrušení, že sotva udrželi poznámkové bloky: prsty se jim „chvěly vzrušením“. Ti, kteří se pak rozhodli napsat o budování kanálu knihu, dostali spoustu povzbudivých materiálů a také „velkolepý studený pult v satorii“, velkém leningradském hotelu z carské éry, kde oslavili svou účast na projektu.

I podle nízkých měřítek socialistického realismu je kniha, která z jejich sna¬žení vzešla - Kanal imeni Stalina (Stalinuv kanál) - mimořádným svědectvím zkorumpovanosti spisovatelů a intelektuálů v totalitárních společnostech. Stejně jako Gorkého výlet na Solovecké ostrovy Kanal imeni Stalina ospravedlňuje neos¬pravedlnitelné a snaží se nejen dokumentovat duchovní přeměnu vězňů v zářivépříklady Homo sovieticus, ale také vytvořit nový typ literatury.

…

Když dnes člověk kráčí po březích Bělomořského kanálu, je těžké znovu volat tu skoro hysterickou atmosféru. Navštívila jsem to místo za lenivého srpnového dne v roce 1999 ve společnosti několika místních historiků. Krátce jsme se zastavili, abychom se podívali na malý památník obětem kanálu v Povenci, který nese stručný nápis: „Nevinným, kteří zahynuli při stavbě Bělomořského kanálu, 1931-1933.“ Když jsme tam stáli, trval jeden z přítomných na obřadném kouření cigarety „Bělozor“. Vysvětlil, že značka „Bělozor“, která patřila k nejpopulárnějším sovětským cigaretám, byla desítky let jediná památka na stavitele kanálu.

Nedaleko stál starý trudposelok neboli „osada vysídlenců“, dnes prakticky prázdná. Velké, kdysi solidní domy postavené ze dřeva v karelském stylu, byly zabedněné. Některé se začínaly bortit. Místní člověk, který původně přišel z Běloruska a dokonce trochu mluvil polsky, nám vyprávěl, že se před několika lety pokoušel jeden z domů koupit, ale místní úřady mu ho neprodaly. „Teď už se to všechno rozpadá,“ řekl. V zahrádce za domem pěstoval tykve, okurky a angrešt. Nabídl nám domácí likér. Se svou zahrádkou a důchodem 550 rublů - to tehdy bylo asi dvaadvacet dolarů měsíčně - měl na živobytí dost, říkal. Na kanále samozřejmě žádná práce nebyla.

Nebylo divu: v kanále plavali kluci, házeli tam kamení. V mělké temné vodě se brodily krávy a z rozpraskaného betonu rostl plevel. Vedle jedné plavební ko¬mory v domku s růžovými záclonkami, zvenku ozdobeném původními stalinský¬mi sloupky, kontrolovala osamělá žena stoupání a klesání vody; řekla nám, že tam denně projede nejvýš sedm lodí, a často jen tři nebo čtyři. To bylo víc, než viděl Solženicyn v roce 1966, kdy strávil u kanálu celý den a viděl jen dva vlečné čluny, oba s palivovým dřívím. Většina zboží se tehdy i dnes přepravovala po železnici ¬a lidé, kteří u kanálu pracovali, mu říkali, že voda je tak mělká, že „nemohou proplout ani ponorky; nakládají je na nákladní vlečné lodi a tak je přepravují.“
Lodní cesta z Baltského do Bílého moře nebyla, jak se ukázalo, vůbec naléhavě potřeba.

(Z knihy Anne Applebaum Gulag)