V roce 1937 oslavovalo Rusko sto let od Puškinovy smrti. Celá země byla na nohou: provinční divadélka uváděla jeho hry, ve školách se pořádaly speciální oslavy, komunističtí mládežníci vyjížděli na místa spojená s básníkovým životem, továrny zakládaly studijní kroužky a kluby „puškinistů“ a kolchozy pořádaly Puškinovy karnevaly s tématem postav z Puškinových pohádek (mezi něž se v jednom případě bez zjevného důvodu připletla postava převlečená za Čapajeva a vyzbrojená kulometem), natáčely se spousty filmů o jeho životě, pod jeho jménem se zakládaly knihovny a divadla a pojmenovávaly se po něm i ulice, náměstí, divadla a muzea. II I Ve vydávání jeho děl nastal nevídaný boom. Jenom za jubilejní rok se prodalo na devatenáct milionů jeho knih a sešly se desítky milionů objednávek na nová vydání jeho sebraných spisů, které měly vyjít v roce 1937 ovšem vzhledem k čistkám a s nimi spojenému snížení stavu personálu vyšly poslední díly až v roce 1949. Puškinův kult dosáhl svého horečného vrcholu poté, co Pravda básníka vyhlásila za „polobožskou bytost“ a ústřední výbor vydal usnesení, v němž ho pasoval na „tvůrce ruského literárního jazyka“, „otce ruské literatury“ a co víc, i na „zakladatele komunismu“.

V článku „Náš soudruh Puškin“ spisovatel Andrej Platonov prohlašoval, že Puškin Říjnovou revoluci vlastně anticipoval, protože mu v srdci plál jako „doruda rozžhavené uhlí“ duch ruského lidu. Tentýž duch si poletoval celým devatenáctým stoletím a nově se rozhořel v Leninově duši.

Protože byl Puškin skutečným národním básníkem, jehož dílo hovořilo ke všemu lidu, usoudila Pravda, že vlastně jeho domovem nebylo ž staré Rusko, nýbrž Sovětský svaz a kompletně celé lidstvo. „Jediná země, která si poezie doopravdy váží, je naše,“ říkával Mandelš1 svým přátelům ve třicátých letech. „Nikde jinde kvůli ní nepřijde tolik lidí o krk“.

Sovětský režim totiž v tutéž dobu, kdy stavěl Puškinovi pomníky, pobíjel jeho literární potomky. Ze 7700 spisovatelů, kteří se zúčastnili prvního sjezdu spisovatelů v roce 1934, se jich druhého sjezdu v roce 1954 dožilo pouhých padesát¨.

Z knihy O. Figese Natašin tanec. Kulturní historie Ruska.