"Stalin zemřel neplánovaně, bez pokynu direktivních orgánů. Zemřel, aniž by k tomu dal pokyn on sám, soudruh Stalin. V této svobodě a vrtošivosti smrti bylo cosi výbušného, odporujícího vnitřní, skrytépodstatě státu. Myslí a srdcí se zmocnila panika.

Zemřel Stalin! Jedni hořekovali, na některých školách učitelé nutili žáky, aby poklekli a sami rovněž v pokleku ronili slzy a předčítali vládní zprávu o vůdcově skonu. Mnohých se na smutečních shromážděních v úřadech a na závodech zmocňovala hysterie, ozývaly se nepříčetné výkřiky žen, některé omdlévaly. Zemřel velký bůh, idol dvacátého století, a ženy štkaly.

Jiní konečně pocítili štěstí. Venkov, chřadnoucí pod železnou stalinskou rukou, si s úlevou oddechl.

Mnohamilionové obyvatelstvo lágrů jásalo. ... Zástupy vězňů šly do práce za hluboké tmy.

Burácení oceánu přehlušoval štěkot slu~h psů. A pak jakoby řady zčistajasna zalila polární záře: Stalin zemřel! Desetitisíce vězňů pod ozbrojeným doprovodem si sdělovalo šeptem: "Pošel... pošel.." a tento šepot tisíců zahučel jako vítr. Nad polární zemí panovala černá noc. Ale ledy na ledovém oceán li pukly a oceán burácel.

Hodně vězňů i dělníků se při této zprávě spolu se zármutkem zmocnila i touha tančit štěstím.

Panika propukla v okamžiku, kdy rozhlas vysílal zprávu o Stalinově zdravotním stavu: "Cheyneovo-Stokesovo dýchání... moč... puls... krevní tlak..." Zbožněný vládce odkryl náhle svou stařeckou nemohoucnost.

Zemřel Stalin! V této smrti byl prvek přirozené nečekanosti, která byla nekonečně cizí podstatě stalinského státu. Tato nečekanost otřásla státem stejně jako náhlý vpád 22. června 1941.

Zesnulého chtěly spatřit miliony lidí. K Domu odborů zamířila v den Stalinova pohřbu nejen Moskva, ale i celé oblasti a okresy. Nákladní auta z venkova vytvořila mnohakilometrovou řadu.

Dopravní zácpa sahala až k Serpuchovu a zcela ochromila provoz na silnici mezi Serpuchovem a Tulou.

K centru Moskvy mířily milionové davy pěších. Proudy lidí na sebe narážely jako černé hučící řeky drcené kamením, auta kličkovala, řítila se vpřed a rvala z pantů železné brány.

Toho dne zahynuly tisíce. Carův korunovační den na Chodynce se vůbec nedal srovnat se dnem úmrtí ruského pozemského boha, od neštovic pod'obaného ševcovského synka z městečka Gori."

(Z knihy V. Grossmana Panta rei)