"Paměť národa se snaží dát každé velké osobnosti dějin celistvou podobu. Proteismus je jí zcela cizí, své hrdiny si „tvaruje“. Někdy o takovém „výtvoru“ můžeme mluvit jen podmíněně, existuje pouze jako jakýsi „národní pocit“ a je tvořen z různých faktorů, hodnocení a citů. Přebývá jako kulturní axiom a nevyžaduje důkazy, často také není přesně formulován. V některých případech se však „výtvor“ historické osobnosti odrazí přímo v podobě písemné či výtvarné. Stalo se tak s bojarkou Fedosjí Prokopjevnou Morozovovou, která v paměti národa přetrvala v té podobě, jak ji namaloval V. I. Surikov.

Při rozboru sporů a výkladů tohoto plátna (bylo hlavní událostí patnácté výstavy pěredvižníků) uvádí Surikovova vnučka N. P. Končalovská kromě jiného rovněž poznámku V. M. Garšina: „Surikovův obraz tuto znamenitou ženu zachycuje podivuhodně živě. Jsem přesvědčen, že každého, kdo zná její smutný příběh, si navždy podmaní dílo tohoto umělce a nebude schopen představit si Fedosju Prokopjevnu jinak, než jak je zachycena na tomto obraze.“ Pro současníky je těžké utvořit si odstup a jejich předpovědi se často nenaplní, nicméně Garšin byl dobrým prorokem. Během oné téměř stovky let, která nás dělí od patnácté výstavy pěredvižníků, se surikovská Morozovová stala „věčným souputníkem“ každého Rusa. Tuto ženu ze 17. století, která byla ochotna podstoupit mučení a smrt za věc, o jejíž správnosti byla přesvědčena, si vskutku „jinak“ představit nelze. Proč se však právě Morozovová stalo ikonografickým kánonem a historickým typem?

Především proto, že se malíř držel historické reality. Abychom se o tom přesvědčili, postačí, když srovnáme kompozici Surikovova obrazu s jednou ze scén rozšířené redakce Vyprávění o bojarce Morozovové, která byla publikvána A. I. Mazuninem. Událost zachycená na obraze se odehrála 17. nebo 18. listopadu 1671 (podle starého letopočtu „od stvoření světa“ v roce 7180). Bojarka byla již tři dny uvězněna „v lidských sídlech, ve sklepě“ svého moskevského domu. Nyní jí „dali řetěz na šíji“, posadili ji na sáně a vezli do žaláře. Když saně míjely Čudovský klášter, zdvihla pravou ruku a „zřetelně ukázala složení prstů „staroobřadník dvouprstí, pozn. aut.), vzpřímila se a hojně křižovala, řetězy pak velmi řinčela“. Malíř si vybral právě tuto pasáž Vyprávění. Jeden detail však změnil: železný „náhrdelník“, obojek, jejž měla bojarka kolem krku, byl řetězem připoután ke „stolici“ - těžkému kusu dřeva, která na boraze není. Morozovová byla nejen „železy těžkými spoutána“, ale i „nepohodlím stolice trýzněna“ - tento špalek ležel na saních vedle ní. Lidé 19. století znali jiné okovy, podrobně je popsal Dostojevskij v Zápiscích z Mrtvého domu. Malíř se tak zjevně rozhodl nevymykat se obyčejům své doby - plátno není kniha, nelze k němu dodat komentář. "

Pančenko, Alexandr Michajlovič. Metamorfózy ruské kultury : sborník statí a esejů. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2012.