"Čečenci byli od počátku devadesátých let kvůli svým často neprůhledným aktivi¬tám, vzhledové nápadnosti a dobrovolnému vydělování z okolní společnosti vždy¬cky snadno po ruce, když se hledal viník pro obrovské hospodářské a sociální problémy Ruska. Vlivem nejrůznějších okolností k nim jejich ruské okolí získalo postupně vztah složený ze směsice neznalosti, strachu, nedůvěry a nenávisti. A právě tahle vzájemná nechuť poznávat se a přizpůsobovat jeden druhému nakonec skončila v roce 1994 válkou a desetitisíci mrtvými.

Země vyhlásila 1. listopadu 1991 nezávislost, a přestože ji Rusko ani jiné státy neuznaly, fungovala do značné míry jako samostatný stát. Vytvořila si vlastní organizační strukturu, začala budovat armádu, přestala se zúčastňovat ruských voleb, referend, neobsazovala svými představiteli federální orgány moci, ne¬odváděla daně do federálního rozpočtu, ale taky z něj nebyla dotována. Musela si prostě ekonomicky vystačit sama, což nebyl při podpoře vlivných čečenských kruhů v zahraničí zase takový problém. Na jaře 1992 nepodepsal Dudajev tzv. Federativní smlouvu o začlenění Čečenska do nově vznikající Ruské federace, což i přes rozhodný nesouhlas Moskvy z právního hlediska znamenalo, že země zůstala de facto samostatná. Nedokážu odhadnout, jak dalece si byl čečenský lídr vědom riskantnosti svého počínání a hrozby, že nově vzniklé Rusko, až mu dojde trpělivost, obhájí své strategické zájmy na Kavkazu silou. Každopádně se (stejně jako ruská strana) příliš nesnažilo nějakou diplomatickou dohodu a šel za ne¬ závislostí země tvrdě, neústupně a snad i trochu netakticky.

Na světě žije asi milion lidí, kteří se hlásí k čečenské národnosti. Naprostá většina z nich obývá malý horský státeček na severním Kavkazu, jehož dnešní oficiální název zní "Čečenská republika Ičkeria". Sídlí na tomto území již velmi dlouho a po¬važují sami sebe za jeden z nejstarších národů na světě. Díky své nezkrotné a divo¬ké povaze to také odjakživa všem kolem sebe důrazně připomínají. Právě z jejich země pochází všechno dobré, co kdy lidstvo mělo, čečenština je základem všech jazyků světa, právě oni jsou nejschopnější a nejlepší atd. Taky vám pro to přinesou řadu "zdrcujících důkazů". "Člověk" se řekne čečensky "ádam", z čehož tamější vědci vyvozují, že Čečenci vlastně iniciovali vznik bible. Usilovně také spekulují o jazykové příbuznosti slova "Nachičevan" Gméno území v dnešním Ázerbájdžánu) a výrazu "Nochči", což je název, kterým Čečenci odjakživa sami sebe nazývají. Na hoře Ararat v nachičevanské oblasti kdysi podle některých výzkumů přistál biblický patriarcha Noe se svojí archou. Oni vám proto vysvětlí, že Noe byl vlastně Čečenec. Jsou prostě odjakživa nesmírně hrdí na svoji historii a svůj původ, mají obrovské sebevědomí a taky mimořádné vojenské i obchodnické schopnosti, které se výrazně promítají do jejich neustálého soupeření s Ruskem. To, jak jsem vám už vyprávěla, považovalo Kavkaz vždycky za oblast svých imperiálních am¬bicí a po dlouhých bojích a střetech Čečensko v polovině minulého století defini¬tivně obsadilo. Téměř celá pozdější historie čečenských horalů je proto pozna¬menána zoufalým partyzánským odporem, snahou po sjednocení všech horských státečků i vzájemnými rozbroji mezi jejich jednotlivými rodovými klany. Nenávist vůči Rusům byla ovšem v této oblasti vždy všeobecná a neskrývaná.

Dlouhodobý ozbrojený konflikt mezi oběma národnostmi pak v polovině naše¬ho století ještě víc prohloubila brutalita moskevských komunistických vládců, kteří při jeho "řešení" začali používat metody sobě vlastní. Když začala druhá světová válka, měla Moskva plnou hlavu starostí s nacisty a na Kavkaz tak trochu pozapomněla. Čečenci tohoto chvilkového oslabení využili, zintenzivnili své ozbrojené akce směřující k nezávislosti země, a někteří z nich začali dokonce veřejně projevovat sympatie k německým vojskům, která by jejich odvěkého ri¬vala z Kavkazu vyhnala. To ovšem neznamená, že by se přidali na stranu fašistů a přijali jejich ideologii. Tak jako tak se to ovšem hodilo komunistickým po¬hlavárům Stalinovi a Berijovi jako záminka k zásadnímu brutálnímu kroku. V noci na 23. února 1944 nahnali na jejich příkaz rudoarmějci naprostou většinu Čečenců do železničních dobytčáků a vyvezli je do nehostinných krajů v Kazach¬stánu a Střední Asii. Celá blesková akce trvala jen několik dní, byla údajně nej¬lépe připravenou a nejrychleji provedenou vysídlovací akcí, uskutečněnou tehdejší sovětskou státní bezpečností (NKVD), pravděpodobně i nejdokonalejší masovou deportací v lidské historii. Každý z obyvatel měl tehdy na sbalení svých věcí patnáct minut. Kdo se moc divil, byl na místě zastřelen. Za necelý týden bylo z celého území vysídleno do kazašských pustin neuvěřitelných 480 tisíc lidí. V opuštěných čečenských domech, zanechaných ve spěchu téměř v netknutém stavu, začali být ihned řízené usídlováni Rusové z nejrůznějších částí tehdejšího Sovětského svazu.

Situace se začala ještě více komplikovat v polovině padesátých let, kdy dostala většina Čečenců přesídlených do Kazachstánu v rámci všeobecné amnestie po¬volení k návratu domů. Tam našli Rusy, které se nikdo z vládních činitelů ani nepokoušel žádat, aby zase odešli pryč. Začalo proto období neuvěřitelně krutých násilností mezi novousedlíky a navracejícími se Čečenci, které vyšroubovalo spirálu dosavadní nenávisti mezi oběma národnostmi do ještě obludnějších rozměrů. Nešlo samozřejmě o nějakou definitivní a jednotnou bariéru, řada Čečenců i později působila v sovětské armádě a jiných státních službách, ale větši¬na z nich si nikdy neodpustila sebemenší příležitost, aby nedala najevo svou hrdost, nespoutanost a odpor vůči všemu ruskému. U Čečenců sídlících přímo na Kavkaze pak tahle zkušenost vyhnanství posílila nejen nenávist k Rusům, ale taky jejich vrozenou nevraživost a nedůvěru vůči cizímu okolí obecně období, kdy byli Čečenci násilně vysídleni do Kazachstánu. Naprostá většina z nich se tehdy ocitla v nesmírně nehostinných podmínkách, na téměř neobydleném území, které charakterizovalo velmi nepří¬jemné vnitrozemské klima, v létě extrémní horka a nedostatek vody, v zimě teplo¬ty hluboko pod bodem mrazu. Oni ale i přesto všechno přežili, aklimatizovali se, a co víc, začali se, na rozdíl od mnoha jiných národů, které byly kvůli Stalinovi do této obrovské oblasti taky vysídleny, dokonce rozpínat. Vytvořili si vlastní, národ¬nostně naprosto homogenní vesnice, takzvané "auly", a uzavřeli se i vůči dalším vysídlencům a místním obyvatelům, kteří jim nikdy nic neudělali. Tvrdě se drželi systému hodnot a tradic, jenž mezi nimi od nepaměti panoval, a začali dokonce využívat tamějších nelítostných podmínek k vlastnímu prospěchu. V celé oblasti totiž panovala velmi vysoká kriminalita, komunisté vyvezli do Kazachstánu kdekoho. Čečenci zmatku využili a ze zbitých a nemohoucích vysídlenců se stali za malou chvíli neomezenými pány kraje. Své sousedy začali okrádat a olupovat, v případě nutnosti i vraždit a zabíjet, a všechnu kořist shromažďovali ve svých aulech. To všechno pod jednoduchým heslem: "Kdo se nebrání (tedy neútočí), nepřežije". Uvnitř jejich velké a rozrůstající se komunity přitom panovala téměř nulová kriminalita. Naprostý pořádek, disciplína, čistota, žádný alkohol. Veškerá agresivita se vybíjela vůči lidem okolo."

Z knihy Procházková, P. Novinářka na divokém východě. Portál : Praha, 1998.