Sjet nějakou sibiřskou řeku byl odjakživa můj romantický sen. Proto jsem při práci na první verzi tohoto webu coby součást cesty do Ruska (srpen 2006) zařadila účast na organizovaném zájezdu na řeku Vižaj. Vižaj leží v severní části Permského kraje ještě v Evropě, ovšem od Sibiře na dohled. Na zážitek deseti dní bez civilizace jen s katamarány a s tím, co se na ně vešlo, to úplně stačilo-

I když civilizace o sobě chvílemi dávala znát – na začátku si pánové zakoupili v poloopuštěné vesnici rybářské lístky, navštívili jsme jednoho místního obyvatele národnosti Komi (žil v roubeném domku sám, jak v zimě, nemám tušení, a cestovatelé pro něj byli příjemným zpestřením) a jednou po břehu projelo terénní auto. Také se tu objevovaly stopy po lágrech, neboť řeka v době GULAGu sloužila k plavení dříví vytěženého vězni: ohořelé ploty, zrezivělé cisterny, zbytky komínů. To působilo v jinak půvabné krajině s krasovými prvky skličujícím dojmem. Chvíli pro nás bylo záhada, proč nevidíme žádné pořádné lesní velikány, až jsme objevili mohutné pařezy. Dřevo bylo vytěženo, nový les zarostl méně kvalitními nálety. Co se týče projevů člověka v krajině, narazili jsme pak ještě na jeden zcela odlišný, a to na posvátný skalní útvar Zlatá brána, kde šamani dříve prováděli své magické obřady.

Cestu bohužel poznamenalo určité napětí, protože se nám nepovedl začátek. Na základě zkušeností z předchozích pobytů v Rusku,včetně ročního v Petrohradě s výpravou na Bajkal, ze studia rusistiky a z učitelské a akademické profesní dráhy jsem dospěla k závěru, že nemá smysl se na cestu příliš chystat, neboť vše stejně bude jinak. A to byla chyba. Jelikož vízum, které jsme si zařídili, platilo až od půlnoci druhého dne, co jsme přiletěli, na Šeremet´jevu 2 nás zadrželi a letadlo do Permu nám ulétlo. Úředníci byli v právu a moje představa, že se to prostě nějak zařídí, naivní. Manželova představa, že v Rusku to bude přece stejné jako všude jinde, vzala rychle za své a moc se zprvu neorientoval. První noc a den jsme tak platili pořád dokola samé pokuty, řešili náhradní přesun, bloumali po noční Moskvě. Ten stres jsme pak ze sebe už bohužel nesetřásli.

Ale jak tvrdí známý bonmot, vše, co řeknete o Rusku, je pravda, takže jako pravda se nakonec ukázalo i to, že „se to nějak zařídí“. Slečna v okýnku na Šeremet´jevu 1 nám prostě na letenku napsala jiný spoj a nic za to nechtěla. V Permu bylo potřeba zařídit si registraci, což si velitel zájezdu Sergej, jinak bezvadný chlapík mnoha řemesel a umění, představoval tak, že si zaplatíme hotel i na dny, kdy budeme spát v tajze. To se z finančních důvodů nedalo, Sergej se o věc přestal zajímat, takže registraci nám vyřídila až zpětně recepční později v Petrohradě. A také za to nic nechtěla. S jakýmsi zastíráním případných problémů jsme se pak setkali ještě nejednou. Když něco řešit nešlo (díra v holínkách, moc lidí natěsnaných v jednom stanu), vedoucí zájezdu prostě předstíral, že problém neexistuje a přestal komunikovat, třeba se otočil zády. Co mě pobavilo nejvíc, byla odpověď na otázku, co budeme dělat, když nám dojde jídlo sbalené na deset dní dopředu: „To budeme řešit, až nám to jídlo dojde.“

Značnou část jídla jsme si obstarávali lovem (kachny, jeřábek lesní), rybolovem (pstruzi, štiky) a sběrem (houby, borůvky, brusinky). Jeřábek lesní chutnal opojně, jako biokuře mého dětství. Když jsem pak ale viděla tohoto načepýřeného ptáčka v sibiřském srubu plzeňské ZOO, přišlo mi ho skutečně líto. Sergej rozlišoval kachny na ty, co už zažily střelbu a na kachny ještě „nestřílené“. Ryby se nejdřív chytaly férově, později i drastičtějšími způsoby, jako lanem s návnadou nataženým přes řeku. Jak jsem pochopila, nikdo se nezabývá tím, že by ryby dosazoval zpátky, takže příroda si musí pomoci ve všem sama. To bylo na Vižaji znát, ryb tam zjevně ubývalo. Mužská část zájezdu jela na zájezd hlavně lovit a bylo třeba dopřát každému slíbený adrenalin. Sbírání lesních plodů chápali účastníci zájezdu jako velmi příjemné trávení času, doslova relaxaci („To jsme si pěkně zasbírali.“) a domů si odvezli pěkné zásoby. Největší šok u Rusů vyvolalo, když jsme si smažili hříbky jako řízky – houby se přece musejí hodinu dusit!

Vižaj nás přivítal nepříjemným počasím, což se u mého manžela v kombinaci s klimatizací z letadla projevilo bezprostředním zánětem dutin. Hned přišlo na řadu lidové léčitelství – na pánvičce rozehřátá sůl zabalená do kapesníku, která se přiloží na kořen nosu. On se sice trochu vzpíral, já ovšem daný způsob dodnes používám jako účinný prostředek boje s rýmou (výhřevnost horké soli lze nahradit vařeným vajíčkem, což je také ruský způsob) a tento fígl považuji za nejcennější suvenýr z Vižaje. Ještě jeden vynález dokazující ruskou operativnost stojí za zmínku, a to tzv. podžopnik neboli podprdelník: kus karimatky pod zadek připevněný gumou přes bedra, takže si lze komfortně sednout v přírodě kdekoli a kdykoli.

Co se ještě týče ekologie, my bychom z dané řeky určitě udělali chráněný park s různými příkazy a zákazy. Tady nic takového neplatilo, což bylo určitě osvobozující. Naše výprava odpadky brala s sebou, ale na nějaké poválené jsme čas od času narazili. V masovějším měřítku až při zpáteční cestě u silnice. Tady jsem zaznamenala určitý rozdíl v chování starší a mladší generace, kdy Sergejova pomocnice, sedmnáctiletá Alena, chtěla strčit obal od brambůrků do batohu, ale Světlana v babičkovském věku jí doporučila, ať ho vhodí do škarpy, že jich tam už leží tuna a dělají to tak všichni. Jako babička byla Světlana ovšem skvělá, na zájezd s sebou s dědou Valerou vzali asi desetiletého Aljošu, o kterého vzorně pečovali. Až na konci výpravy jsem se dozvěděla, že to vůbec není jejich vnuk, že ho jejich dcera přivdala (tzv. patschworkové rodiny byly a jsou i dnes v Rusku běžnou praxí).

Diskuse se v organizaci zájezdu moc nepřipouštěla. Sergej měl vše pod kontrolou. Nikdo nic nerozporoval, on se přeci jen ve všem nejlépe vyznal, měl kontakt na místní obyvatele i policii. Ačkoli pohyb po ruské přírodě by neměl být omezen, když jsme podotkli, že kdyby na zájezdu byli jenom Češi, asi by si dělali věci více po svém, Sergej se na policii také hned odvolal: jak bychom asi vysvětlili, co tu pohledáváme. Na výpravě nebyl povolen alkohol, kouřili ale skoro všichni. Místo na spaní vybíral vždy velitel a když jsme měli nějaké připomínky, bylo nám řečeno: „Как коммандер скажет.“ 

Deset dní rychle uteklo a poslední večer se odehrál ve velmi patetickém duchu, kdy každý přispěl svým proslovem ve smyslu, že se jednalo o nejlepší zážitek jeho života. Sergej mluvil o tom, že jsme byli nejlepší skupina, jakou vedl a podobně. Tak se to sluší, je to věcí bontónu. Já jsem se omluvila, že jsme se asi chovali divně a ne vždy reagovali tak, jak se očekávalo, neboť máme jiné kulturní vzorce, což bylo velkoryse přijato. Podle toho, jak kolegové přikyvovali, jsme asi opravu chvílemi působili jako exoti. Nikdo nám to ale nedával přímo najevo a všichni se projevovali tolerantně.

Při srovnání s českým vodáctvím, které částečně zmutovalo v masovou turistiku po přeplněných řekách se zastávkou v každé nálevně, sjezd Vižaje nakonec romantické představy o pobytu v přírodě rozhodně naplnil.

Michaela Pešková​