David Šťáhlavský: Po Transsibiřské magistrále

"S Transsibiřskou magistrálou jsem se seznámil poprvé v roce 1991. Po roční stáži jsem právě opouštěl Čínu, a protože jsme doma horko těžko splašili peníze na letenku pro manželku a ročního syna, rodina „rozhodla“, že pojedu vlakem. Jeden americký knižní průvodce tvrdil, že dostat se do Pekingu není složité, ale odtamtud je to patálie. Tři dny jsem stál v nekonečných frontách na jízdenku. Nevýhodou bylo, že jsem sám. Mongolů bylo asi deset a ještě drze předbíhali. „Tady jsem stál já,“ ohradil jsem se proti ztrátě pořadí. „Každý někde stál,“ odpověděl Mongol a devět dalších si mě změřilo pohledem.

Podivný systém prodeje jízdenek jsem nepochopil ani za ty tři dny. Občas zřízenec oznámil, že nejsou, a vyzval dav, aby se rozešel. Zkušenější bojovníci ale zůstali. Třetí den se to vyplatilo, dostal jsem se až k okýnku a nehledě na cedulku Vyprodáno jsem si poručil: „Jednou do Moskvy." Dál se stejně jízdenky neprodávaly. „Mám jen do Zimy,“ oponoval mužík za sklem. „Jaro by nebylo?“ napadlo mě okamžitě v návaznosti na podivný název vlakové stanice Zima, ale spolkl jsem ten vtípek taky proto, že ani v čínštině, ani v angličtině nemá pointu, ale hlavně proto, že jsem prostě potřeboval jízdenku.

Čínské železnice, které tou dobou právě bojovaly s ruskými překupníky (rus. „celníky“- doslova „pendlovali“ s čínským zbožím všeho druhu, po kterém byl ruský trh tehdy nevýslovně hladový), vyhlásily váhavé omezení. „Čelnoci“ se svými ohromnými ranci běhali přes koleje zadními vchody, skrz děravé ploty, aby obešli kontroly. Seděl jsem sám v přeplném kupé po strop napěchovaném balíky s textilem. Za chvíli dorazila zpěněná majitelka v typickém teplákovém kompletu, se zlatým zubem a blond přelivem. „Gospodi, Gospodi,“ vzývala donekonečna Boha, „copak to mám zapotřebí, kvůli těm pár maličkostem takové patálie,“ stěžovala si na osud. Sám jsem na tom nebyl lépe. Zjistilo se, že má jízdenku znějící na stejné místo jako moje. „Jsem dáma, musíte mi ustoupit,“ zdůvodnila situaci a mohutnou hrudí mě vytlačila do chodbičky. Zachránili mě rumunští překupníci, původním povoláním inženýři různých mně nepochopitelných odvětví od jaderných technologií po kybernetiku. Tlumočil jsem jim z ruštiny a oni mně přenechali spodní kavalec ve svém kupé.

Cesta ubíhala svižně a zanedlouho jsme byli na mongolských hranicích. Průvodčí uzamkla průchod mezi vagony, záchodky i umývárnu. Celkem na tři a půl hodiny. Po prvních formalitách se vydali zkušenější cestovatelé do nádražního obchodu, kde za poslední čínské juany nakoupili teplákové soupravy a toaletní papír. V průběhu další jízdy se to ukázalo být prozřetelným tahem. V jídelním voze mongolských drah bylo vydatně cítit skopové. Byl to ale klam. Jediné jídlo nazvané nadneseně Pohanková kaše s jehněčím obsahovalo jen kaši a lůj. Z další nabídky už jen červený kaviár a ořechový likér. Jinak nic.

Hlavní potíž začala na ruských hranicích. Průvodčí mě výslovně upozornil, že v Zimě si musím vystoupit. Pomohli zase Rumuni. Sami měli jízdenky do Ulan-Ude. Před měsícem tam sice zmizel nějaký cizinec, noviny psaly, že vajíčka tam neviděli rok, ale rumunští inženýři měli S sebou vyskakovací nože a slzný plyn. Nabídli mi, že se mohu na nástupišti posadit mezi jejich zavazadla a oni zaujmou kruhovou obranu. Nakonec se ale ukázalo, že průvodčí má dobré srdce, a tak nám pěti prodal tři lůžka po šedesáti dolarech až do Moskvy. Celá jízdenka z Pekingu stála tehdy sto dvacet dolarů.

Náš vlak byl po celé trase mimořádně populární. Lidé na nás čekali celé hodiny. Zvláště Číňané, kteří s námi cestovali, vezli na sovětské poměry úžasné zboží: kožené i péřové zimní bundy, džíny, sportovní obuv. Platilo nepsané pravidlo, že dokud nebyly obchody uzavřeny, vlak se nerozjel. Jen ve Sverdlovsku (Jekatěrinburgu) neměli milicionáři pro nové tržní vztahy pochopení a prodávající Číňany rozháněli obušky. To příslušníci milice rychlého nasazení obchod chápali, ale revolučně, a tak v noci procházeli vlakem a zabavovali podle vlastního výběru to, co se jim líbilo a hodilo, a symbolicky platili bezcennými drobnými rubly.

Ruský jídelní vůz se mnoho nelišil od mongolského. Jeho vedoucí si mě ale oblíbil, protože jeho dědeček, ač pocházel ze Sibiře, byl Čech a svému vnukovi říkával česky: „Jen počkej, ty duše prokletá!“ Vedoucí nakonec přesvědčil mašinfíru, vlak na hodinku zastavil a jídelníček byl plný. Bylo maso. „Jaké maso?“ „Neptej se a ber," poradil mi.

Nakonec jsme dorazili do Moskvy. Není divu, že při obchodních a loveckých po vinnostech, které jsme po cestě plnili, vlak dorazil s drobným zpožděním dvanácti hodin. Naše cesta trvala šest dnů. Další dvacet čtyři hodiny jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že se pořád ještě natřásánI na pražcích nejdelší železnice světa.

Celou cestu jsem si ze studijních důvodů o rok později zopakoval. Nic se nezměnilo, jen čínský vlak byl mnohem čistší a pohodlnější. Kupé jsem sdílel s okouzlujícím německým důchodcem. Už jako kluk si přál přijít na nádraží jejich bavorského městečka a říci: „Jednou do Pekingu a zpět.“ Na stará kolena se mu to splnilo. „Transaustralský expres s kavárnou, tanečním sálem a kinem to není, ale stojí to za,“ pochvaloval si, když si balil na noc kalhoty pod hlavu místo polštáře. „Jako ve skautu,“ radoval se. Přiznal jsem se, že jsem skaut nezažil, zato jsem chodil do pionýra. „Z toho si nic nedělej, já jsem zase byl v Hitlerjugend,“ utěšoval mě.

Ve Sverdlovsku, co se mezitím přejmenoval znovu na Jekatěrinburg, titíž milicionáři, kteří před rokem rozháněli čínské prodavače, stáli poslušně s manželkami v očekávání lákavého zboží a do Moskvy jsme dojeli jen s dvouhodinovým zpožděním."

Šťáhlavský, D. Rusko mezi řádky.  Praha : Radioservis, 2000.