Petra Procházková: Cesta do Vorkuty

"Se svojí známou Aničkou Abelevovou, mimochodem velkou ruskou znalkyní českého jazyka, jsem se někdy na začátku roku 1993 vydala do Vorkuty, což je velmi zvláštní sibiřské město, ležící až za polárním kruhem. Sami Rusové mu kdysi dali název „město-nesmysl“. Vorkuta vznikla brzy po komunistické revoluci jako jeden z prvních trestaneckých lágrů v Rusku. Místo bylo přízračné, všude kolem věčně zmrzlá půda, neuvěřitelně tvrdé podmínky, nikam se nedalo utéct. Celé město fungovalo jako jeden obrovský lágr. Když ho po mnoha letech zrušili, někteří vězňové zůstali a dále přežívali. Dodnes si Vorkuta zachovala jakousi ponurou vězeňskou atmosféru a především obrovský alkoholismus drtivé většiny obyvatel.

My jsme do ní obě vyrazily z různých důvodů, Anička kvůli jakémusi vyjednávání o pozůstalosti svého muže a já kvůli reportáži. Z dodnes nepochopitelných důvodů jsme jely vlakem. Byla jsem tehdy naprosto nezkušená a nevěděla, co taková cesta obnáší, a Anička prohlásila, že po železnici je cesta zábavnější. Díky tomu jsem měla cestou dostatečně dlouhou možnost poznat různé taje ruské duše, ke kterým nepatří jen alkohol, o němž mluvíme, ale i mnohé jiné vlastnosti. Cesta do Vorkuty mi taky umožnila velmi zřetelně zažít, jak obrovská a různorodá země Rusko je.

Jely jsme tehdy vagony se čtyřlůžkovými kupé, a proto k nám už z Moskvy patřili i další dva Rusové. Byla to taková zvláštní společnost. Já, ze všeho vykulená Češka, ruská intelektuálka Anička a ti dva muži, kteří, jak se brzy ukázalo, byli ze Sibiře. Spali v kupé nahoře, my ženské dole. Vezly jsme s sebou pouze několik zavazadel plných teplého oblečení, oni obrovské množství nejrůznějších krámů. Rusové s sebou obecně vozí neuvěřitelnou spoustu věcí, pořád něco někam převážejí. Zřejmě ne ve všech částech téhle obrovské země je dostatek nejrůznějšího zboží, tak se lidé musí zásobovat vlastními silami. Sbalí velké čínské pruhované tašky a jedou. Tito naši dva Rusové ovšem ještě s běžnými zavazadly vezli i jakési součástky do auta. Protože se jim už nemohly nahoru vejít, poprosili mě, jestli by si zbývající část nemohli odložit ke mně. Naivně jsem svolila a příštích několik nocí pak prospala s čistým, novým výfukem k žigulíku vedle sebe a zvláštními bednami pod lůžkem.No, nic, spát se dalo.

Vlak jel neuvěřitelně dlouho, celá cesta z Moskvy do Vorkuty trvá dva a půl dne. Jak se ovšem navíc ukázalo, čas v těchto obrovských ruských vzdálenostech nic neznamená. Po dvou dnech cesty jsme najednou zastavili kdesi na severu uprostřed obrovského prázdného prostranství, pokrytého sněhem. Stáli jsme vytrvale na místě a kolem ani živáčka. Průvodčí nám po chvíli oznámil, že byla „purga“ neboli vichřice a trať je zavátá sněhem. Proto prý budeme muset chvíli počkat, až ji odhrnou. Chvíle trvala dva dny. Ve vlaku jsem z toho byla kupodivu nervózní pouze já. Všichni ostatní se prostě bavili, spali nebo pobíhali po vagonech a snažili se nějak zahřát. To je také další typický rys ruské povahy: neuvěřitelná trpělivost, na kterou narazíte nejen na železnici, ale doslova na každém kroku. Rusové jsou schopni v naprostém klidu čekat na autobus třeba den. Můžou nedostávat patnáct měsíců výplatu a pořád ještě to pro ně není důvod, aby se nějak výrazněji bouřili. To až poslední dobou jim ruply nervy.

Na naší trati byl ovšem tehdy klid a začaly se dít zajímavé věci: na obrovské bílé pláni kolem vlaku se najednou objevila postavička, ze které se za chvíli vyklubal jakýsi lovec. Přišel k vlaku a do oken začal prodávat právě zastřelené tetřevy. Já jen valila oči, co by s nimi mohli lidé v kupé dělat? Kdoví, šli prostě na dračku. Lovec prodal svých osm tetřevů a zmizel zase kdesi v dálce. Druhý den, kdy jsme pořád osamoceně stáli na trati, přes pláň dorazila starší paní a prodávala „klukvu“ neboli „klivku“, tundrovou rostlinu, která je velmi zdravá a v Rusku nesmírně populární. Prošla opět s košíkem vlak, prodala klukvu a zmizela. Všechno to dění mělo hrozně zvláštní atmosféru, vlak stojící na bílé pláni, v něm nevzrušení cestující, do toho vždy jakási tajemná návštěva z okolí... No nic, po dvou dnech se vlak konečně rozjel a my se šťastně blížili k Vorkutě. Naši dva Rusové vystupovali několik stanic před ní. Začali vyndávat všechny své krámy a taky bedýnky, jež byly celou dobu pod mým lůžkem. Anička se nenápadně při loučení zeptala, co v nich vlastně vezou. Prý střelivo. Mě málem omývali: čtyři dny a noci jsem ležela na bednách s náboji, které mohly každou chvíli vybouchnout. Dnes už by mě to příliš nevyvedlo z míry. V Rusku se zbraně téměř bez jakéhokoliv omezení nebo prostě načerno vozí v zemi snad všude."

Procházková P.  Novinářka na divokém Východě. Praha : Portál,1998.