Michaela Pešková: "Nový sovětský člověk" - historická realita, nebo ideologický fantom?

Pokus sovětského režimu vytvořit nový model člověka, jenž by bezchybně fungoval v zamýšleném a budovaném typu politického systému, lze počítat za jeden z nejambicióznějších experimentů v dějinách lidstva vůbec.1 Na tom, zda se režimu podaří vypracovat psychologicky nový lidský typ, závisel jeho další osud. Proces formování takového typu pro období, které sledujeme, můžeme v zásadě rozdělit na několik základních historických etap: na dobu porevolučního idealismu a hledání, spojenou s bezprecendentním pácháním násilí na jednotlivci a na různých skupinách obyvatelstva, na poměrně pluralitní období po skončení občanské války a na nástup stalinské diktatury. Asi v polovině daného období se ukázalo, že „novým člověkem“ jistě nebude „superproletář“ s nadlidskými vlastnostmi, jak ho projektovali proletářští básníci, ani nástupce duchovních hledačů z ruských vizí počátku 20. století, a rozvinul se kánon tzv. „živého člověka“. V dalším období, počínajícím první pětiletkou, se představy o „novém člověku“ opět mění.2

Pochodující řady
A. Rodčenko: Kolona sportovní organizace „Dynamo“, 1935

Potřeba vůbec uvažovat o vzniku „nového člověka“ vyvěrá z hlubin totalitní podstaty sovětského režimu. Totalitní režimy mají vedle úsilí prosadit jednu vševysvětlující teorii i vysoké cíle stvořitelské, projevující se v touze konstruovat kvalitativně vyšší lidskou bytost, vrchol všeho jsoucna. Politik-utopista stojí před úkolem vybudování nového světa jako bílého místa očištěného od představ dřívějšího světa. Jeho projekt musí být totální, neomezený. Vedení státu se pasuje do role tvůrce nové reality a vznáší požadavek „umělecké“ moci nad světem. Svět je přivlastněn jako materiál, pro naplnění vytyčených cílů lze volně užít obyvatelstva své země.3

 

Touha po „novém začátku“, „nulovém bodě“ je však dozajista staršího než revolučního data. V Rusku ji zaznamenáváme v chiliastických vizích a hnutích konce 19. století, v rámci Evropy pak v tzv. „nástupu davů“ usilujících o spravedlivější uspořádání světa na podkladě hospodářské, sociální a politické demokracie, což se ale mnohde zvrtlo právě v autoritářské a totalitní režimy.4

 

Nacismus a eugenika

 

V záměru „nového člověka“, jenž vybuduje novou společnost, se sovětský, a zejména pak stalinský režim shodoval s plány režimu nacistického – ve vizi „nového člověka“ se projevoval krajní sociální idealismus obou diktatur. Oba systémy byly založeny na mýtu zdokonalitelnosti a pokroku, na historickém optimismu.5 Ani v jednom z obou systémů nebyl ideál nikdy úplně odsunut do sféry budoucnosti, ale začal být naplňován před očima stávajícího obyvatelstva a na stávajícím obyvatelstvu.

 

Zatímco však nacismus realizoval brutální eugenická opatření a živil se mýtem o generování nového plemene jako vrcholu ještě neskončeného procesu evoluce6, ruští socialisté tíhli k lamarckismu, tedy k teorii, že změny k lepšímu jsou především důsledkem výchovy.7 V roce 1921 byla sice v Rusku založena Ruská eugenická společnost a darwinistická biologie vyvolala rostoucí zájem o genetiku, postupně však byly genetika a darwinismus odsouzeny jako idealistické buržoazní vědy a eugenická společnost byla v roce 1930 rozpuštěna. Ke spojení genetiky s rasismem tu nikdy nedošlo a ani v praxi se snahy o zlepšení lidstva na základě eugeniky neprojevily. Přestože obyvatelstvo SSSR bylo utvrzováno o svém výlučném postavení na špici vývoje lidstva, nerozvinuly se teorie o „čistotě rasy“ a občané byli nabádáni spíše ke svazovému internacionalismu. Plození potomků bylo regulováno jen směrem ke kvantitě. Přesto jsou 20. a 30. léta 20. století v ruské historii plná nevratných demografických zásahů coby součásti „očišťovacích procesů“ – masového přesidlování, urbanizace a kolektivizace.

 

K rozdílu mezi oběma diktaturami teoretikové totalitarismu poznamenávají, že nacismus znal pouze anihilaci člověka jeho likvidací, avšak komunismus postupoval cestou odlidštění a nároků na lidskou duši.8 Sovětský totalitní stát obecně si uzurpoval monopol na vše jako jediný zaměstnavatel i distributor, rozhodčí kariérního růstu, jako organizátor všech životních forem.Vytvoření nové společnosti mělo mimo jiné vzejít z rozsáhlého vzdělávání mas. To se v Sovětském svazu skutečně rozběhlo. Jak známo, ani tábory GULAGu nebyly oficiálně určeny k likvidaci obyvatelstva, ale k jeho nápravě (jako „pracovně-nápravné zařízení). S postupující industrializací byl pravý důvod existence táborů stále více ekonomický - sloužily jako zdroj levné pracovní síly.9

 

Prozkoumat člověka!

 

Sovětští ideologové i mnozí spisovatelé skutečně věřili, že socialistický člověk musí být psychicky, sociálně i biologicky lépe vybaven než člověk kapitalistický. Trockij postuloval, že vyrobit novou, „vylepšenou verzi“ člověka je úkolem komunismu, přičemž jedním dechem dodával že „kvůli tomu musíme nejdříve o člověku všechno zjistit, o jeho anatomii, o jeho fyziognomii a o té části fyziognomie, které se říká psychika.“10 Zjednodušeně řečeno, bolševický režim lze brát i jako jednu obrovskou laboratoř.11 Antropocentrismus epochy předpokládal, že člověk je nejen vychovatelný, ale i doposledka prozkoumatelný. To mělo za následek rozvoj představ o mechanickém fungování jedince a možnostech ovlivňování jeho chování. Trockij snil o přesnosti, vypočítatelnosti, ekonomičnosti a řízenosti lidských pohybů, předpokládal podřízení neuvědomovaných procesů v lidském organismu rozumu a vůli: dýchání, krevního oběhu, trávení i rozmnožování.12 Traduje se, že v roce 1919 Lenin uskutečnil několik návštěv u I. P. Pavlova, aby zjistil, zda by jeho výzkum podmíněných reflexů mohl bolševikům pomoci ovládnout lidské jednání. Revoluční vůdce měl vyjádřit přání, aby lid zformoval podle komunistického vzorce myšlení, aby se všichni chovali stejně, byli utvořeni podle bolševických představ.13 Raná sovětská pedagogika se hlásila k pedologii, tj. k laboratornímu, fyziologickému a medicínskému zkoumání dětského organismu a jeho vývoje. Lunačarskij připomínal, že v tomto smyslu jsou ruští bolševici nejdůslednějšími materialisty, a zasazoval se o to, že je třeba, co se týče dětí, stanovit určité zdravotní normativy, podobně jako zootechnikové určují, jak se má normálně vyvíjet telátko nebo hříbátko.14 Makarenko předpokládal, že „Opravdová pedagogika jednou tento problém vyřeší: prozkoumá mechaniku lidského úsilí, ukáže, jaké místo v něm patří vůli, ješitnosti, studu, vštěpování, napodobování, strachu a soutěžení a jak se to vše kombinuje s jevy ryzího uvědomění přesvědčení a rozumu.“15

 

Bolševické ideology soustavně provázela představa o člověku-odlitku a jeho tovární výrobě. Bucharin se proslavil větou o „vycvičených kádrech inteligence“, které se budou vyrábět „jako ve fabrice“: „Нам необходимо, чтобы кадры интеллигенции были натренированы идеологически на определенный манер. Да, мы будем штамповатъ интеллигентов, будем вырабатыватъ их как на фабрике.“16

 

Ve 20. letech zažívají rozvoj různá experimentální vědecká odvětví. Od roku 1921 fungoval pod vedením A. Gastěva „Ústřední institut práce“ („Центральный институт труда“) usilující o racionalizaci pracovního procesu a maximalizaci lidského pracovního výkonu. Gastěv, stoupenec dokonale organizovaného bytí redukovaného na pracovní proces, dbal na pečlivé rozdělení pracovních rolí v rámci kolektivu a na chronometrické rozčlenění činnosti jednotlivého dělníka do sledu přesně ohraničených operací. Následovalo sladění úkonů jednotlivců v jednotný rytmus celé skupiny, cechu a celého závodu. Do reálného experimentu přenesl Gastěv principy ze svých literárních vizí: stejně oblečení dělníci-stroje na náležitě upraveném pracovním místě bušili kladivem ve shodném rytmu a poslouchali pokyny, které dostávali bzučákem. Součást činnosti „Ústředního institutu práce“ představovalo i vzdělávání kvalifikovaných dělníků (kurzy jich mělo projít více než 500 tisíc), po nichž byla v průmyslu i při vysoké nezaměstnanosti vždy sháňka.17 Psychofyziologické výzkumy výrobního chování dělníků probíhaly na takzvané pracovní klinice při institutu. Zkoumalo se zde – na bázi bioenergetiky, vědy pohlížející na organismus jako na energetickou jednotku fyzikálních a chemických procesů, fungování krevního oběhu a dýchání, sledovala se unavitelnost a energetické výdaje lidského organismu v průběhu různorodých pracovních úkonů. V podobném duchy byly navrženy i dobové „spánkové laboratoře“. Vypracovaný systém organizace práce byl pak aplikován v mnoha velkých sovětských závodech, například v traktorovém závodě Charkovském a Stalingradském, kde se i díky němu lámaly výrobní rekordy.

 

Ostrá slova adresoval Gastěvovi ideolog a literát A. Bogdanov. Varoval před jednostrannými technokratickými utopiemi. Gastěvův koncept označil nikoli za „zrod výrobního kolektivismu“, ale za výjev „vojenské drezúry“, jdoucí proti spontaneitě a různorodosti života.18

A. Gastěv byl také členem prezidia organizace „Liga času“ založené roku 1923 P. M. Keržencevem a fungující do roku 1926. Liga se pustila do boje za „organizovaného člověka“ a proti tradiční ruské „oblomovštině“, zvyku nicnedělání. Členové organizace zaznamenávali, jak strávili každou minutu svého dne, na tzv. „chronokarty“, aby dovedli využít svého času efektivněji. Mezi spoluobčany v mnohých koutech Ruska aktivně prosazovali všeobecné šetření časem: vystupovali proti zpožděním, přestávkám na cigaretu, dlouhým zasedáním. Ve svých pouličních heslech (požadujících nepřetržitý pracovní týden a zrušení volné neděle) předznamenali příští budovatelské šílení: „Все за непрерывную рабочую неделю! Упраздним воскресенье – день попов, пьяниц и лентяев!“19

 

Vědeckým pokusům byla podrobena i otázka nesmrtelnosti. Ve 20. letech byla vize nesmrtelnosti považována téměř za samozřejmou součást oficiální propagandy („Proletariát – přemožitel buržoazie, smrti a přírody.“20) Marxistický kritik N. A. Rožkov psal v knize Smysl a krása života (1923), že „... ve vzdálené budoucnosti se otevírá možnost lidské všemohoucnosti … včetně komunikace s jinými světy, včetně nesmrtelnosti, vzkříšení těch, kdo žili dříve i včetně vytvoření nových planet a planetárních systémů.“21 V „Institutu experimentální medicíny“ skupina sovětských biologů hledala způsob, jakým zastavit proces stárnutí a znovu oživit lidské orgány. Práce v oddělení živé hmoty se soustředila na izolování biochemických prvků, jež by zamezily rozkladu tělesné tkáně.22 Tlak na odhalení tajemství smrti se z ideologických důvodů zvýšil po smrti Lenina a Stalina. „Smrt se jevila čímsi zcela nepřirozeným, zásadně narušujícím základní principy «nové doby».“23 Nemožnost zamezit smrti v reálném světě vyvolala její vytlačení ze světa „fikčního“, což se dělo nejen prostřednictvím tabuizace zániku, ale i mytizací vůdců do postav trvale přítomných v sovětské kultuře (hesla „Lenin žil, žije a bude žít!“; „Zemřel, ale žije v nás!“ apod.).

 

Tabula rasa“ a „starý materiál“

 

Ve vytvoření ideálního člověka chtěli bolševici začít nejlépe od bytosti minulostí nepoznamenané, odstřižené od tradic, od „tabula rasa“. Proto se tolik upínali k dětem a mladým lidem. Mezi marxistickými pedagogy se rozšířila teorie, že výborný materiál pro vypěstování „nového člověka“ představují bezprizorné děti soustředěné do dětských domovů a pracovních řemeslně-zemědělských kolonií. První vlna nárůstu počtu těchto dětí přišla s občanskou válkou (asi 7 milionů dětí), druhá s hladomorem počátku 30. let.24 Podle dobových pramenů se v koloniích skutečně dařilo děti v základních prvcích civilizovat, tj. naučit je gramotnosti, péči o zevnějšek a slušnějším způsobům. Princip „čisté desky“ prosadil ve své výchovné praxi i slavný pedagog A. Makarenko. Odmítl označovat chovance, kteří k němu přicházeli se zkušeností života na ulici i ve vězení, za „morálně defektní“, jak bylo běžné. Cíleně se nezajímal o jejich minulost, nečetl karty, které každého chovance provázely.

 

Brzy se však ukázalo, že rychlá a totální rekonstrukce člověka není možná. Přestože v prvních porevolučních letech došlo k celkové ekonomické, politické a sociální přestavbě země, respektive k destrukci všech opěrných bodů dorevolučního řádu armády, soudů, administrativy, rodiny, školy, církve25, politických stran, ke zrušení dosavadních společenských stavů a občanských titulů, k reformě kalendáře26 vyjevilo se, že k dispozici je stále jen „starý lidský materiál“.

Sociální základna pro vznik „nového člověka“ měla být široká, v zásadě do ní spadal veškerý proletariát (dělníků však v agrárním Rusku nebylo tak mnoho) a částečně rolnictvo. Oficiální očekávání byla vložena do „obyčejného“ „masového“ člověka. Rolníci se k úkolu komunismu vyrobit novou, „vylepšenou verzi“ člověka – jak pravil Trockij27 přirozeně hodili méně (ovšem daleko více, než inteligence), neboť v nich byl starý patriarchální řád pevně a hluboko zakořeněn.

 

Na venkově převládala ve způsobu života tradice. Zatímco například ve městě se páry již sezdávaly podpisem na matričním úřadě (ЗАГС - Отделы записей актов гражданского состояния), na venkově se stále uzavíraly církevní sňatky. Historici konstatují i závažnější formy aktivního odporu vůči novému režimu: za občanské války probíhala také skrytá válka rolníků s mocí (rolníci neodevzdávali požadované odvody), později se rolníci bouřili proti stalinské kolektivizaci (známý je příklad, kdy rolníci porazili vlastní dobytek a raději ho zkonzumovali, než aby připadl kolchozu). Na venkově byli rolníci postupně roztříděni do kast podle výše svého majetku, přičemž však definice „kulaka“, prohlášeného za vyvrhele vesnice, nebyla nikdy podána. Zachovala se svědectví, že mnohými představiteli vládnoucí moci zmítala nenávist vůči zaostalému venkovu. Stalin od roku 1928 například venkov nikdy nenavštívil.28 Maxim Gorkij prorokoval postupné vymření venkovského lidu, a to dokonce snad v souvislosti s hladomorem za občanské války: «... вымрут полудикие, глупые, тяжелые люди русских сел и деревень и место их займет новое племя грамотных, разумных и, бодрых людей.»29 Demonstračním aktem kremelského postoje vůči vesnici byl i zákaz činnosti „Výboru pro pomoc hladovějícím“ a zatčení jeho předních činitelů. Nebyla trpěna žádná alternativa centralizace.30 V roce 1921 byl Lidovým komisariátem zemědělství uveřejněn výnos, že účastníky nových forem života musejí být i sektáři a starověrci žijící v Rusku i za hranicemi. Rozsáhlý experiment na lidském materiálu tak byl zaveden úředně.31

 

Proletář byl v procesu hledání prototypu „nového člověka“ mezi existujícím „starým materiálem“ vyzvednut na čelné místo. V prvních porevolučních volbách v roce 1918 měl hlas jednoho dělníka cenu hlasů pěti rolníků.32 V továrním dělníkovi spatřoval přechodný typ mezi starým a novým člověkem i komisař národní osvěty Lunačarskij. Zdůrazňoval, že před zdokonalováním jiných lidí musí tato třída vykonat ještě velkou práci i na sobě, protože v detailním pohledu na každého jednotlivého proletáře lze shledat nějakou temnou skvrnu na jeho charakteru (zejména ve způsobu rodinného života).33

 

Samotná revoluce byla rozpoutána ve jménu osvobození dělníků. Proletář částečně splňoval požadavek na „tabula rasa“: byl nedotčen kulturou, vzděláním, byl prostý předsudků v mnohem větší míře než rolník a jako třída byla bez snahy vykořisťovat jiné. Z ideologického hlediska představoval nevinnou, čistou duši, nenesl žádné stopy hříchu. Jeho manuální práce byla považována za zásadně prospěšnou pro systém a kýžená masovost se pro dělnictvo jevila jako nezbytná. Zdálo se, že stačí obdařit proletariát základy gramotnosti a „nový člověk“ se zrodí lehce. Bolševismus ukazoval dělníkům tvář toho, kdo je zve nejen k moci (dle Leninova provolání „Vy jste moc! Konejte, co chcete konat!“34), ale i k vědění všichni se šli učit.

 

Přestože sám Lenin nakonec konstatoval zklamání z dělnictva a došel k závěru, že proletariát není s to řídit se sám, není pro to zralý, setrvával zidealizovaný obraz dělníka na pozici středobodu hnutí za vytvoření socialistického zítřka. Proletář měl sloužit jako vzor k nápodobě – podobně jako obraz nacionálně socialistického dělníka v Německu. Šlo však pouze o kýžený obraz: ve skutečnosti se jevilo zklamání vůdců jako oprávněné, neboť po revoluci vznikaly dělnické organizace namířené proti bolševikům, docházelo k sabotážím, demolicím továren, prudce se snížila výroba. Řada dělníků namísto deklarovaného vzedmutí entuziastické pracovní vlny odmítala pracovat. Zde si ovšem systém vypomohl dobře zvládnutým uměním propagandy. Dělníci, kteří odmítali sovětskou vládu, byli označeni za „nepracující“ či „nečisté“ dělníky a pozbyli tak statusu proletáře. Jelikož nebylo možné napsat, že stávkují dělníci, napsalo se, že stávkuje „pakáž“ apod.35

 

Oficiálně deklarovaná logika diktatury proletariátu s tzv. „proletářským svědomím“ a „revolučním uvědoměním“ přestavěla dosavadní principy morálky. Napříště bylo správným to, co bylo proletářské, respektive to, co sloužilo cílům pracující třídy. Tento axiom socialistické ideologie vložil do rukou proletářů kompetenci a právo soudit všechny ostatní. Andrej Siňavskij, který se principy nové „komunistické morálky“ obsáhle zabýval, podotýká, že k prostředkům, jež jsou svěceny účelem, náležela i lež, balamucení, úskoky, maskování skutečnosti. Zatímco revolucionář starého typu považoval užití krvavého násilí za krajní cestu, pro revolucionáře komunistického typu bylo násilí morálně zcela v pořádku, „nový člověk“ komunistického střihu je ve jménu revoluce schopen všeho. Jedním z charakteristických rysů „totalitárního panství“ je právě spojení absolutní moci a absolutního ospravedlnění. Tak lze likvidovat oběti bez přítomnosti vášně čistě „technicky“.36 V rámci takto nastavené logiky se likvidace nepřátel jeví nikoli jaku nutné zlo, nýbrž jako konané dobro. „Nauka nenávisti“ se v masovém vědomí usadila od prvních revolučních dnů.37

 

Kriticky se k novému lidskému typu povstalému z dělnicko-rolnického prostředí staví v knize Prameny a smysl ruského komunismu (1938) N. Berďajev. Filosof vidí dělnicko-rolnickou třídu jako mstivý lid bez jakékoli kultury.38 Zděšení z pomstychtivých davů, které vtrhly do měst (lidí „jeskynních“, lidí se „zvířecími tvářemi“) vyjadřuje expresivně Ivan Bunin: „Dav, který dnes zaplavuje ulice, je nesnesitelný i fyzicky, jsem z toho dobytka k uzoufání unavený.“39 „Šel dnes přes tržiště – všude smrad, špína, bída, lidičky jak z desátého století, vyzáblí volci a předpotopní selské vozy – a uprostřed toho všeho plakáty vyzývající k boji za Třetí internacionálu.“40

 

Proletkult

 

Ve vzývání proletáře se obnovil tradiční ruský mýtus, že „pravda“ vytryskne z národa.41 Z mlčící většiny se hned po revoluci jali společenští činitelé mámit „nové umění“. Již na podzim roku 1917 byla na základě přesvědčení o nezbytnosti vzniku principiálně nového proletářského umění založena organizace „Proletkult“ („Пролеткульт пролетарские культурно-просветительные организации“) řízená V. Pletněvem a A. Bogdanovem. Konečným cílem Proletkultu bylo de facto zrušení profesionálního spisоvatelství a převzetí literární činnosti dělnickou třídou. Na ni bylo apelováno, aby na základě zpracování vlastních prožitků vytvářela novou kulturu. Proletkultovské plakáty vyzývaly: noste verše, obrázky, povídky, hudbu.42 Proletkult se brzy rozšířil do řady ruských měst. Bunin se ve svých zápiscích rozčiloval: „Nakonec ještě musím tu tomu, tu onomu vysvětlovat, proč v žádném případě nepůjdu sloužit do žádného toho jejich Proletkultu! Musím dokazovat, že přece nemohu sedět hned vedle Čeky, kde neuplyne hodiny, že by někomu neprorazili lebku, a přednášet tam o ,nejnovějších postupech při instrumentaci verše‘ nějakému neotesanci s mokrýma upocenýma rukama!“43

 

Místní organizace se zaměřovaly na různé oblasti umění, zejména na literaturu a divadlo. Šlo o nejmasovější společenskou organizaci v Rusku – Proletkult nakonec soustředil až 800 tisícosob, tedy více než bolševická strana, jež měla v roce 1922 celkem 375 901 členů.44 Navíc v podstatě dubloval stranu bolševiků v organizačním i ideologickém plánu. V závěru občanské války ztratil Proletkult nezávislost, čímž ho Lenin jako hnutí umrtvil. Naděje na to, že z dělnického prostředí vytryskne výrazný proud hodnotné umělecké produkce, že se zrodí literatura přímo od soustruhu, se ovšem nepotvrdily.

 

Stranická kasta

 

Vedení Sovětského svazu se brzy utvrdilo v tom, že diktatura proletariátu je natolik vážná věc, než aby se dala svěřit proletariátu45, a že je třeba dát ji do rukou straně coby avantgardě proletariátu. Propaganda však i nadále akcentovala vizi kolektivu, rovnosti a opory státu o prosté dělníky. Ve skutečnosti tuto oporu představoval byrokratický aparát, techničtí odborníci a zejména členská základna komunistické strany. Ta se formovala v novodobou aristokracii a budovala kolem sebe mýtus nadřazenosti. P. Fidelius vysvětluje logiku komunistické demagogie o „zasvěcení“: „[…] «strana» vládne proto, že . A poněvadž je v tomto svém Vědění zcela osamocena, nezbývá jí, než aby vládla sama. Je to přetěžký úděl, ale co naplat: každý musí hrát svou historickou úlohu. Úloha, kterou dějiny předepisují «straně», spočívá právě v tom, aby byla «mozkem společnosti».“46

 

Jeden z nejslavnějších Stalinových výroku patří bolševikům jako „lidem zvláštní povahy“, utvořeným ze „zvláštního materiálu“ („Мы большевики, люди особого склада...“47). Počáteční ideál nesobeckého bolševika-revolucionáře spočíval v síle, rozhodnosti, připravenosti obětovat svůj soukromý život a oddat se cele věci strany, beze zbytku sloužit jejím vyšším záměrům. V průběhu let bylo pozorováno jisté rozředění bolševické kovanosti – demoralizace původně asketických komunistů se sváděla na „nepmeny“.48 Jelikož povinností bolševika byla také bdělost, ocitali se komunisté v situaci permanentní kontroly ze strany svých soudruhů a některým nálepka „pravého“ komunisty nevydržela. Lunačarskij upozorňoval, že i když bolševik vykazuje ohromné úsilí vnést do života jasné ideje, „oblomovština“ někdy ale žije i pod koženým kabátem.49 Mezi bolševiky byl všeobecně rozšířen pojem „pracovat na sobě“. Jak píše O. Figes v knize Šeptem, zabývající se soukromým životem v sovětském Rusku, členové strany se neustále museli veřejně zpovídat: vyplňovali osobní dotazníky o svém původu, vzdělání, profesní dráze, o změnách svých politických názorů. Často docházelo k falšování a přikrašlování sociálního původu.50

 

Nová inteligence“

 

Paradox, kdy za hrdinu doby byl prohlášen dělník, ale vybudování nového režimu podporujícího průmyslový rozvoj, vědu i vojenství bylo možné dosáhnout pouze úsilím inženýrů, architektů, techniků, urbanistických plánovačů, byl vyřešen „výrobou“ „nové inteligence“, tj. inteligence technické.51 Tisíce mladých sovětských mužů a žen prošly školicími rychlokurzy, kde se měly stát schopnými praktiky, jakýmisi dělníky-inteligenty. Byly zakládány tzv. „dělnické fakulty“ („рабочий факультет“, „рабфак“), kam po práci proudily řady dospělých. Poznámka o tomto školském zařízení se zachovala v Deníku Niny Lugovské, ojedinělém dokumentu o prožívání každodennosti stalinských let.52 Podle děvčete dospělé dělnická fakulta podstatě ponižovala – stávaly se z nich nesmělé, červenají se děti.53

 

Skutečným odborníkům projevovala moc svou nedůvěru: ve 30. letech probíhaly procesy s lékaři i inženýry obviněnými ze záškodnictví a špionáže provázené masovou novinovou kampaní. Kulturním stereotypem – i v umělecké literatuře – byl odborník coby záškodník či sabotér.

 

Lišenci“

 

Paralelně vůči procesu protežování určitých skupin obyvatelstva byly jiné skupiny zatracovány a diskriminovány. Ústava z roku 1918 zakotvila, že kdo nepracuje, nemá právo na život. Kněží a šlechta například nedostávali potravinové lístky. Totalitní režimy, pro něž někteří teoretikové používali termín „politická náboženství“, v tomto aspektu opakují některé úkony známé z církevní praxe: přijímání do společenství věřících, vyloučení nekajících se členů, exkomunikaci odpadlíků a kacířů.54 Ze „společenství věřících“ postupně vypadávaly i další složky obyvatelstva, jimž bylo vsugerováváno, že před společností nesou nesmazatelnou vinu. Tito lidé byli odsouzeni zůstat jakoby za hranicemi socialistické utopie, byl jim odepřen přístup k blahu socialistického dneška i zítřka. Do revoluce přitom umožňovala buď státní služba, nebo nabytý majetek přechod z jedné třídy do druhé. Po revoluci byla pro lidi s nevyhovujícím sociálním původem sociální mobilita fakticky zlikvidována.55

 

Ústava z roku 1918 definovala kategorii tzv. „lišenců“ («лишенцы»), tj. obyvatel zbavených občanských práv, respektive oficiálně práva volebního. K nim náleželi kapitalisté, rentiéři, důstojníci Bílé armády, soukromí obchodníci a jejich rodinní příslušníci, mniši a duchovní, úředníci a agenti carské policie, duševně nemocní a lidé v opatrovnické péči, odsouzení zločinci.56 Od roku 1929 přibyli na seznam také kulaci a řemeslníci. Teprve Ústava z roku 1937 navrátila volební právo všem občanům. V roce 1927 tvořila skupina „lišenců“ 4,27 % ze všech voličů. „Lišenci“ nesměli zastávat oficiální funkce, oni ani jejich děti neměli přístup ke vzdělání ve vyšších třídách a na vysokých školách, jejich děti nebyly přijímány do mládežnických organizací, a oni sami byli vězněni. Ve 20. letech začala také kampaň za vysídlení „lišenců“ z komunálních bytů. V podstatě uměle byla vytvořena kategorie buržoazie, k níž byly následně přiřazeni i téměř všichni střední rolníci.

Propaganda a vzdělávání

 

Vedle třídění odváděl režim soustavnou didaktickou práci v působení na člověka, na jeho mentalitu a světonázor. Jak analyzoval Siňavskij, sovětská moc kázala všem: svým občanům, celému světu, celému lidstvu. Sovětská civilizace tím nabírala (velmi nudného) mravoučného charakteru. Společnost pak připomínala propojení vězení se školou, přičemž se školou pro obtížně vzdělavatelné děti.57

 

Tlaku všudypřítomné ideologie se nedalo uniknout. Jedinec byl podrobován její nepřetržité aktivitě. Zaznívala od učitelů, agitátorů, z ampliónů, vystupovala z textů, obrazů a symbolů, hovořila z projevů.58 V propagandistické praxi docházelo i k přímým přejímkám z klasických literárních utopií. Lenin údajně naléhal na Lunačarského, že je třeba po vzoru Slunečního státu vyzdobit fasády domů agitačními hesly.59 Obyvatelé měst byli vystaveni permanentnímu vizuálnímu působení pouličních hesel a plakátového umění, ve stalinské Moskvě pak ohromujícímu účinku výtvarně pojatých stanic metra. Bunin zaznamenal porevoluční stav: „Na Děribasovské se na domovních zdech objevily nové obrázky Agitprosovětu: Námořník, rudoarmějec, kozák a mužik svazují provazy odpornou železnou ropuchu s vyvalenými kukadly – buržousta. A pod tím je titulek: «Dusils nás tlustou panděrou.» Tady se zase tlustý mužik rozmachuje palicí; nad ním se vznášejí zkrvavené zubaté hlavy hydry...“60; „Nebo ten obrovský plakát na Čece! Je tam schodiště, na jeho vrcholu trůn a od toho trůnu stékají proudy krve. A k tomu titulem: A trůn, co ztřísněn lidovou je krví, zbarvíme krví všech nepřátel svých.“!61

 

Experimenty s novými formami společenského života probíhaly v sovětském Rusku prakticky ve všech oblastech. Proměněn byl i vzdělávací systém. Předpokládalo se, že konečného vítězství socialismu bude dosaženo právě ve škole a prvním zárodkem socialistické společnosti bude škola.62 Režim se proti novinkám na jejím poli zpočátku nestavěl, prosadila se zejména pedologie či teorie Johna Deweyho, tj. pragmatická pedagogika a „pracovní školy“. Ve školním vyučování se změnilo skoro vše – byly zrušeny předměty, hodiny, domácí úkoly, učebnice, známky, zkoušky, vyučování chlapců a dívek se smísilo, slovo učitel bylo nahrazeno souslovím „školní pracovník“ („школьный работник“, „шкраб“).

 

Funkci vládního programu osvěty a školství mělo vystoupení Lunačarského z 11. 11. 1917. Komisař nabádal k uvolnění proudu vědění pro lid, řečnil o takovém vzdělání, jež by přispělo k formování člověka historicky nového typu, člověka všestranně rozvinutého po stránce rozumové, mravní, estetické i tělesné, aktivního tvůrce nové, spravedlivější lidské společnosti. Kladl důraz také na tělovýchovné a umělecké složky ve výchovné činnosti. Tato vize narážela v praxi na neochotu učitelů a na nedostatek hmotných prostředků ve sféře školsví a fakticky nebyla realizována (Lunačarskij si povzdechl, že z idey umělecké výchovy nezůstalo nic). O nic méně důležité nebylo vedení dětí k pracovní kázni, ke kázni obecně a zejména k nejvyšší formě kázně, k sebekázni.63

 

Vzdělání poskytovaly všem dětem do věku 14 let všeobecné pracovní školy. I když vznikl velký tlak na brzkou specializaci („strčit děti rovnou do řemesla“), díky úsilí Lunačarského se tyto polytechnické školy zachovaly. V letech 19231932 se vyučovalo podle nových osnov, v nichž byla témata soustředěna do tří komplexů: práce, příroda, společnost. Program školní výchovy se realizoval na bázi předávání určitých (filtrovaných) vědomostí založených na vědeckém světovém názoru tehdejší škola urputně bojovala s údajným náboženským tmářstvím. Porevoluční děti byly vychovávány v duchu internacionalismu, jako „občané světa“, kteří plně chápou zájmy pracující třídy a jsou s to bojovat za světovou revoluci.64

 

Organizace školní docházky stvrzovala postulát totalitních společností, že dítě náleží společnosti, nikoli rodičům. Škola sloužila i jako filtr pro „kal, špínu a hnilobu“, které mladší generace přejímala od starší. Průkopníci nového kolektivního života prohlašovali, že je třeba vytrhnout děti ze „škodlivého vlivu rodinného života“, „znárodnit“ je, od prvních dnů je podřídit „blahodárnému vlivu komunistických škol“, „naučit je abecedu komunismu“.65

 

V procesu snižování vlivu rodičovské autority a pod heslem osvobození žen od otroctví domácnosti vznikaly jesle a předškolní kolektivistická zařízení, kam byly děti odkládány od kojeneckého věku. Do „nové podoby“ pak byly přetavovány v dětských a mládežnických organizacích Pionýr a Komsomol, kde trávily část svého dne. Důkazem, že děti jsou skutečně tvárné jako vosk, byly série dopisů „nových dětí“ žádajících o zatčení svých otců v dobách kampaní proti vnitřnímu nepříteli.66

 

Ovšem i pokud jde o školní pořádky, je třeba oddělit realitu představovanou a opravdovou. Ve skutečnosti, jak poukazoval i Lunačarskij, nebyly děti takové, jaké „bychom je chtěli mít“. Jejich vývoj neodvisí zcela od školy. Z Komsomolu zaznívalo, že jsou nedisciplinované, vyrůstají v chuligány, školy je nedokáží udržet na uzdě. Místo přísné kázně a kolektivistického ducha v nich prý škola pěstuje individualistickou a „chuligánskou úchylku“. Děti se nežádoucím způsobem sdružují mimo školu, vymýšlejí „konspirační hry“. Škola ani mládežnické organizace však dětem na druhou stranu nedokázaly poskytnout takovou náplň, která by je skutečně zaujala.67 Školačka Nina Lugovská popisuje svou školní docházku – pro nedostatek kapacity se učilo na směny – slovy jako tlačenice, zlost, strach, nepochopení mezi učiteli a žáky, hádky mezi spolužáky, ospalost a hlavně nuda.68 Podmínky ve škole vedly dospívající dívku k dojmu, že svět nějakým podivným způsobem postaven na nepřátelství.69 Za školní jednotvárností lze tušit paranoiu režimu – učitelé se bojí jakékoli samostatnosti žáků, naprosto absurdně třeba vyšetřují zimní koulovačku jako spiknutí. Deníkovými zápisky občas probleskne touha odpoutat se od tohoto řízeného a omezovaného života, od „smutného světa pravidel a úkolů“, ponořit se někam do přírody, ztratit se někde v lesích. Tato touha je pro ruskou kulturu takřka archetypální, literárně ji ve stejné době vyjadřují Platonov či Charms. Ve vztahu ke škole o ní mluvil i Josif Brodskij: „Vzpomínám si, že když jsem ve svých patnácti opustil školu, nebylo to ani tak vědomé rozhodnutí, jako spíš instinktivní reakce. Zkrátka už jsem se dál nemohl dívat na některé tváře ve třídě – jak na některé spolužáky, tak – to především – na některé učitele. Jednoho zimního rána jsem tedy bez jakékoli zřejmé příčiny vstal uprostřed hodiny a melodramaticky se vzdálil. Bylo mi jasné, že se sem nikdy nevrátím. Z pocitů, které se mě tehdy zmocňovaly, si nejvíce vybavuji odpor k sobě samému proto, že jsem tak mladý a že ,mě tolik lidí může sekýrovat. Kromě toho to byl nejasný, ale radostný pocit z útěku, z nekonečné, sluncem zalité ulice.“70

 

Progresivní byl sovětský program vzdělávání dospělých. Dekretem z 26. prosince 1918 se spustil program Likvidace negramotnosti. Měl ovšem politický podtext – osvojení si gramotnosti se mělo stát základnou pro osvojení si jakékoli nauky. Podle Leninových slov zůstával negramotný člověk člověkem nepolitickým, což bylo nežádoucí. Na propagandistických plakátech k Likvidaci negramotnosti je příznačně volena metafora negramotnosti jako slepoty: „Negramotný je to samé, co slepý. Všude naň čeká smůla a neštěstí.“ Gramotnost se tak přidává k řetězci navzájem zástupných pojmů klíčových pro ideologii režimu, a to na straně osvobození, štěstí, života, budoucnosti atp.71

 

Je zajímavé, že horní věková hranice, k níž byla stanovena povinnost naučit se číst, psát a zvládnout základní početní úkony, a to i pod hrozbou trestů, činila 50 let (dolní hranice byla 8 let). Padesátka představovala v očích osvětářů tedy onu hranici, za níž se již žádné změny od člověka nedají neočekávat.72 Ostatně bolševický ideolog Tkačev navrhoval vyvraždit všechny obyvatele Ruska starší dvaceti pěti let.73 Na kurzech gramotnosti měli přednost dělníci z průmyslových závodů a sovchozů ve věku 18 až 30 let. Každá obec musela mít školu gramotnosti (k tomuto účelu byla proškolena celá „armáda“ učitelů), kam byly po určitý čas uvolňováni lidé z pracovní směny. V polovině 20. let byl do programu Likvidace negramotnosti přidán i povinný kurz politické gramotnosti.74

 

Princip soustavného vzdělávání a sebevzdělávání, tedy stálého směřování k lepšímu „já“, je pro občana SSSR naprosto charakteristický. Režim si však dával pozor, aby lid nebyl vzdělaný příliš. Vzdělání fungovalo na principu, že to, čemu se člověk neučí, to nezná. Poznání zůstávalo omezené, upřednostňovaly se technické vědy. Volná dostupnost knih se postupně snižovala.

 

Město

 

„Nový člověk“ byl plánován jako obyvatel města, město se mělo stát jeho přirozeným prostředím. V procesu industrializace a urbanizace pak docházelo k hromadnému přeučování lidí rolnického původu na dělníky. Města budovaná na zelené louce nabízela svým obyvatelům možnost očistit se od starých zvyků a vesnických přežitků. Ve 30. letech se mělo do měst přesídlit zhruba třicet milionů rolníků. Mohutná urbanizace, jež dosáhla rychlosti ojedinělé v celých dějinách lidstva, diktovala směr změny životního stylu obyvatelstva sovětského Ruska. Do měst odcházeli synové a dcery rolníků, odcizení od rodiny se posilovalo. Jak uvádí O. Figes, zachovaly se četné otevřené dopisy psané v předvečer odjezdu mladých lidí do měst na studia nebo do zaměstnání ve městě, v nichž se děti zříkaly rodičů. Daly by se pokládat za deklaraci změny totožnosti, za vyznání víry v sovětské sny a cíle.75 Ve městě se pak rolnické děti stávaly jinými lidmi. Podle dobových románů přijížděli na novostavby lidé z vesnic i ze starých měst často úplně sami: starým padly děti válce, mladým zemřeli rodiče na nemoci. Ve válce zahynuli také bratři i sestry, různá jiná neštěstí zahubila manželky a manžele. V místě budoucích kombinátů čekalo osadníky společné (prozatímní) bydlení.

 

Koncept nových sovětských měst vycházel z tradičních utopických projektů (většina klasických utopií je založena na půdorysu města). Trockij v traktátu O kultuře budoucnosti vytyčil plán rychle postavených titánských měst se sady, vzorovými domy, železnicemi a přístavy, jež budou široké masy „brát za srdce“.76

 

Komunistické město budoucnosti, jak jej zpodobňovaly kresby či fantastická literatura, bylo výsledkem ryze centrálního plánování, absentovalo v něm „tržní bujení“. Pro všechny byl zajištěn „dostatek světla, vzduchu, prostoru – s ohledem na zdraví – … zdůrazňovány byly parky, vodní plochy, sportoviště“, tj. místa pro rekreaci pracujících. Mezi zónou práce a odpočinku fungovala rychlá přeprava moderními dopravními (komunálními) prostředky. „Mezi mimoměstskými výrobními stavbami hrála centrální roli elektrárna, chápaná jako nervové centrum...“77

 

Utopického rodu byl plán „Paláce sovětů“, monumentální budovy, která se měla stát nejvyšší budovou světa. Hned po Leninově smrti si Komunistická strana Sovětského svazu předsevzala, že vybuduje skvělý palác revoluce, „emblém proletářské moci“. V roce 1933 vnikl v SSSR konkrétní návrh. Na vrcholu budovy měla být umístěna socha Lenina třikrát větší než Socha svobody. Palác měl být vybudován tak, aby nezestárl a stál navěky, a měl vyvolávat dojem ideálního města předmoderních dob.78

 

Podle revolučních utopických vizí měly být pro občany postaveny obrovské obytné domy rozvíjející principiálně nový, kolektivistický způsob života. Nazývaly se „superdomy“, „domy-komuny“, „domy nového způsobu života“ či „obytné kombináty“ a byly projektovány podle nejnovějších technologií, vybaveny útulnými, čistými pokoji s přívodem vody i elektřiny. Jejich součástí měla být zařízení jako společné jídelny, prádelny jesle, kluby. Cizí lidé měli žít ve společných prostorách, párům se vyhrazoval pouze malý soukromý koutek pro spaní a převlékání.79

Skutečné bytové podmínky a vůbec hmotné zajištění života byly otřesné. Materiální kultura jako by přechodně zcela zanikla. Například v Magnitogorsku, novém modelovém socialistickém městě, měly vzniknout „superdomy“ pro 800 obyvatel. Výsledkem projektu však bylo, že se 200 000 obyvatel nehostinné končiny tísnilo v jednopatrových barácích, stanech, zemljankách či přeplněných dřevěných noclehárnách.80 V cihlových stavbách mohli žít jen vedoucí stavby nebo odborníci ze zahraničí. I v Moskvě lidé, co přišli z venkova, běžně spali na podlaze ve velkých dřevěných barácích, kde nebyly přikrývky, skříně ani skříňky, protože každý měl jen jedno oblečení, to, které měl na sobě. V takových domech neexistovaly žádné přepážky ani stěny, které by zajistily trochu soukromí.81 Odpudivé podmínky přetrvávaly i v městských noclehárnách určených pro prodejce z venkova, kteří prodávali na „kolchozních trzích“. Vedle nákazy a dětské práce tu kvetl alkoholismus a prostituce.82

 

Dobové literární antiutopie líčí jedince sdílejícího nepohodlný soukromý životní prostor s mnoha cizími lidmi či osaměle obývajícího vyhrazenou kóji, jež byla různými způsoby sledována. Existenci komunálních bytů a ztížených podmínek bydlení ale nezamlčovala ani prorežimní literatura. Katajev v jednom z prvních budovatelských románů Vpřed! (1932) vykresluje nové město jako rozestavěné místo bez záchytných bodů, prozatímní „prkenný a lepenkový svět“ se zemljankami a baráky a obchody v kůlnách.83

 

S ubohostí a těsností soukromých prostor kontrastovala honosnost obecních budov: budov stranických organizací, paláců práce, sjezdových dvoran či nových náměstí. Krása novovodobých paláců i moskevského metra, projektovaného jako paláce pro masy, měla jedince ohromovat a budit v něm občanskou hrdost, úctu a obdiv k sovětskému řádu – podobně jako mohutnost a nádhera některých sakrálních staveb vyvolávají ve věřícím pocit ohromení před církevní mocí.

 

Rodina jako poslední pevnost

 

Již v 19. století se různé politické skupiny sledující utopické ideje (socialisté, později komunisté) snažily vyrvat lidi z rodiny a spojit je v organizaci vyššího typu – falangu, artěl nebo stranu – názorné příklady poskytují romány Co dělat? nebo Matka.84

 

Podle bolševických dogmatiků se měl veškerý život „nového člověka“ – práce i škola, bydlení i odpočinek – měl odehrávat v kolektivu, navenek. Začalo se od společného bydlení mládeže na ubikacích a kolejích. V tom ale vládnoucí ideologie svým způsobem navázala na tradiční ruský občinový samosprávný princip. Návrhy na nový kolektivní způsob života se proto nesetkaly s větším odporem.

 

Ojediněle zaznívaly jen názory Lunačarského, že člověk má mít právo na samotu, individualitu, vnitřní život, tj. že i když je nutno organizovat člověka i v běžných životních činnostech mimo zaměstnání, nesmí se ale zapomenout na jednotlivého člověka: „Každému jednotlivci se musí přiznat právo na vlastní místnost, kde se může zařídit podle svého a kde se může odloučit od lidí. … V socialistické společnosti může děti vychovávat společenství, nicméně přeje-li si dvojice žít intimním způsobem, musí být k tomu poskytnuty veškeré možnosti.“85 Vzácné je Lunačarského pojetí socialismu jako „zrnité struktury“: „... socialismus předpokládá velký individuální rozvoj, neničí jej ani nehanobí – podobně jako v orchestru každý hlas rozvíjí svoji melodii a všichni společně tvoří symfonii“86.
 

Naopak Trockij si v traktátu O kultuře budoucnosti stěžoval, že způsob života proletariátu je velmi konzervativní. Vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi a chování v domácnosti, oddělené od okolního světa, odolávají změnám. K úplné reformě rodiny v duchu kolektivismu je podle něj zapotřebí ještě mnoha desetiletí ekonomického a kulturního růstu.87

 

Podle Lenina je rodina nejvíce dezorganizovanou, nejvíce otrockou a z hlediska nákladů nejméně ekonomickou hospodářskou jednotkou odtrhávající navíc ženu od práce pro společnost. Likvidace domácího hospodaření je předpokladem a podmínkou výstavby socialismu.88 Stalin tvrdil, že skutečný bolševik by neměl mít rodinu vůbec, neměl by mít na ni čas, neboť ho zcela pohlcuje stranická práce – o samotném Stalinovi národ jen matně věděl, že má ženu a děti.89

 

Rodinná politika počítala s postupným, rozpadem konvenční rodinné jednotky. Dekret o rodině, manželství a škole ze září 1918 byl prvním sovětským kodexem. Do rodinného práva přinesl rozvolnění: zrušil nezrušitelné církevní sňatky a nahradil je pouhým zápisem na ZAGS („отдел записей актов гражданского состояния“)90, zavedl volný rozvod, legalizoval potraty. Nový zákon o rodině z roku 1926 pak rozvolnění rodiny potvrdil – o rozvod šlo žádat na ZAGS prostřednictvím pouhého lístečku, tj. oznámení o rozvodu. Mohly tak učinit obě strany bez vědomí toho druhého. Liberální rozvodové zákony však přinesly pouze to, že muži neplnili své povinnosti k dětem a ženám. Rodina se cenila jen potud, pokud sloužila státu jako „základní buňka společnosti, jejíž povinnosti výchovy dětí jsou určeny nezbytností vytváření dobrých občanů.“91

 

Od 20. let probíhala řada projektů „osvobození žen“. Výchovu dětem a vzdělání a podporu mladým lidem poskytoval stát, domácí práce byly převáděny do oblasti služeb. J. Oleša v románu Závist na hraně parodie představuje projekt osvobození žen od domácí dřiny prostřednictvím „industrializace kuchyně“. Jedna z postav románu, šéf potravinářského trustu Andrej Babičev, zakládá veřejné jídelny, snaží se vyrobit nový druh salámu – levný, výživný, chutný. Sní o „ledovcích pudinku“, „mohylách kaše“ a „oceánu polévky“, v něž se proměnily soukromé „loužičky“, nad nimiž ženy stráví polovinu dne: „Ženy! Ofoukneme z vás saze, zbavíme vaše nosní dírky kouře, uši rámusu, donutíme brambory, aby ze sebe ve chvilce jako kouzelným proutkem svlékly slupku.“92

 

Ve sporech, jaký má být nový typ ženy, se vedle epizodické idey volné lásky a sexuální revoluce těsně po roce 1917 prosazované Kolontajevovou a vedle tzv. teorie „sklenice vody“, podle níž mají být lidské sexuální potřeby uspokojovány stejně snadno, jako je vypití sklenice vody, se nakonec prosadilo vnímání ženy jako soudruha, kdy se „ženskost“ oficiálně stala minulostí. Na ženě byla vyžadována především výkonnost, žena ztratila své postavení „slabého“ pohlaví. Obě pohlaví se mentálně, vnějškově i společensky sjednocovala tak, aby vyhovovala jednotné normě člověka-pracovníka. V socialismu se ideálem ženy stává žena-spolubojovnice, žena-soudružka plnohodnotně se podílející na revolučním boji a socialistické výstavbě.93 Vztah mezi mužem a ženou byl soustavně zjednodušován a infantilizován.

 

Lunačarskij definoval buržoazní ideál ženy takto: „Žena si musí vést tak a získat takový zevnějšek a tak se oblékat, aby celým svým vzezřením demonstrovala, že existuje pro potěchu muže. ...“ Sovětský vzor pak popsal slovy: „U nás žena musí mít správně vyvinutý organismus, aby mohla obstát ve všech zkouškách. Potřebuje být stejně zocelená jako muž. Není stvořena jen proto, aby byla něčí ženou; musí být pracovnicí stejně jako muž... Proč dlouhé sukně, když brání v delším kroku a domů nosí nákazu? Proč dlouhé vlasy, když muži je nenosí? Ženy nepotřebují copy. Jsou nepohodlné, obtížně se myjí… a vyžadují velkou péči.“94 Napříště musí ženám coby líčidlo stačit zdravá barva tváří, jejich krása se měří rozumovou vyspělostí a dobrým tělesným vývojem. Žena má být organizována nikoli v rodině, ale v pracovním kolektivu či ženském oddílu – „женотделы“ založené v roce 1919 měly za úkol přetvořit ženy prostřednictvím zapojení do místní politické práce a vzdělávací propagandou (a byly přezdívány „баботделы“).

 

O diskriminaci rodiny píše často Nina Lugovská. Otec Niny, bývalý eser, byl zatčen, vězněn, a protože mu úřady neprodloužily moskevský pas, což byl jeden z běžných způsobů byrokratické šikany, žil nadále ve vyhnanství „jako tulák bez domova“. Nešlo o výjimečný osud – řada rodin musela vyjít z jednoho příjmu, často nižšího příjmu matky. Přitom Ninina rodina si do zatčení otce žila poměrně dobře (snídala marmeládu a kávu). Po změně situace ale matka tří dcer musela pracovat do úmoru, byla stále unavená, nemocná a nakonec apatická, podobná „tažnému koni v lomu“. Téměř nestíhala zdržovat se doma a věnovat se výchově dcer. Obrazy uštvaných žen přináší i umělecká literatura. V Moři mládí naráží Platonov na prosazující se styl kasárenské výchovy dětí. Městské matky se nemohou o své děti starat, neboť dopoledne studují, odpoledne pracují. V noci pak nad svými spícími dětmi bdí.

 

Politikům bylo zřejmé, že rozvoj „nového člověka“ velmi závisí na společenské organizaci běžných životních činností probíhajících mimo továrny a závody, mimo zaměstnání. Vyvstala nutnost uspořádané klubové činnosti, která by jedince odpoutávala od rodiny.

 

V roce 1929 byl v SSSR i z tohoto důvodu zaveden pětidenní pracovní týden (tzv. „непрерывка“) promyšlený tak, aby byl udržen nepřetržitý výrobní provoz (až do roku 1940). Obyvatelstvo bylo rozděleno na pět skupin, přičemž každá skupina měla jeden den volna vždy jiný den. V úhrnu se pracovalo neustále. Tím se narušil rytmus společného trávení volného času, pravidelných setkání s přáteli. Společnost se přirozeně atomizovala, neboť rodina se prostě nemohla doma sejít.

 

Jak známo, socialistická společnost byla paradoxně stavěna na půdorysu rodiny jako pospolitosti dětí kolem jediného otce-vůdce (s hojně užívanými epitety jako otec národů, národy-bratři a také matka-vlast, svazové republiky-sestry).95 Podle H. Arendtové jde o nové struktury, které nahradily struktury staré, z nichž byl člověk vykořeněn. Masový charakter společnosti v konečném důsledku způsobil izolovanost člověka a atomizaci společenství. Arendtová psala, že izolace je charakteristická pro všechny despotické režimy. Je „předtotalitární“, za totalitarismu musí být doplněna ještě „osamělostí“, narušením vnitřní schopnosti učinit nezávislou zkušenost a nezávisle myslet.96 Stát se snažil rozvázat vztahy mezi lidmi tak, aby zůstal s člověkem jakoby o samotě, aby existovalo jen pouto člověka a státu (či kolektivu jako mikrostátu). Oficiálně nejsdruženější společenství na světě, které nezanechávalo člověka samotného s jeho otázkami, diktovalo mu činnosti a stále ho vtahovalo do masových akcí97, mohlo být uskupením samotářů. Mezilidské kontakty ve veřejném prostoru často ovládala neurvalost a antagonismus mezi různými skupinami osob. (Nina Lugovská o venkovském shromáždění píše: „Místo všude opěvované solidárnosti panoval naprostý antagonismus mezi místními pracujícími a hosty.“98)

 

Kult práce

 

Jádro nového „sovětského života“ tvořila práce. Zbožštění pracujícího člověka a heroizace pracovního výkonu coby prostředku k prolomení se do světlých zítřků a klíče k budoucí prosperitě a všeobecnému štěstí dosáhly takové míry, že lze mluvit přímo o sovětském kultu práce. Ideální „nový sovětský člověk“ byl zpočátku připraven a ochoten pracovat i zadarmo – v prvních sobotních brigádách („субботник“) Lenin údajně spatřoval první projevy komunismu v praxi.

 

Ruskou porevoluční historií se prolíná požadavek na zintenzivnění výroby, zlepšení organizace práce, na zvýšení produktivity. Mnozí se zhlédli v teoriích amerického inženýra F. W. Taylora o „vědeckém vedení podniků“, založeném na výkonnostních prověrkách a automatizaci průmyslových úkolů, vedoucích k přetvoření dělníka v disciplinovanou bytost.99 I Lunačarskij, jenž většinou odmítal přemrštěné vize, přiznával nutnost zavedení správného, tj. mužného a zrychleného tempa. V dobové rétorice se prolnuly vojenské a pracovní termíny. Mluvilo se a psalo o „armádě pracujících“, „pracovní frontě“ apod., revoluční lídři snili o „militarizaci práce“.

 

Manuální práce byla obecně chápána jako zušlechťující metoda při výstavbě nového lidstva. Už první lágry z roku 1918 určené pro izolaci bělogvardějců byly definovány jako „školy práce“. Ve 30. letech, kdy se systém GULAGu znatelně rozšířil, začíná být práce vnímána jako hlavní prostředek „překování“ („перековка“) špatného člověka v dobrého. Pozorovatelé byli přesvědčeni, že všichni vězňové se domů vracejí jako kvalifikovaní, gramotní a svědomití dělníci.100 Gorkij k ženám budujícím kanál Moskva-Volha údajně provolával: „Ваша работа, еще раз показывает миру, как прекрасно действует на человека труд осмысленный великой правдой.“101

 

Věda a technika

 

Sovětská ideologie vnímala vědu, techniku a socialismus jako vzájemně podmíněné entity.

Celá éra budování socialismu byla věkem „utopického optimismu o možnostech vědy, která může změnit lidský život“102. Komunismus můžeme pokládat za nejdůsledněji navržený projekt pokroku v dějinách lidstva. Po revoluci se vyrojily četné fantastické a futuristické romány, které se obešly bez božstev a nadpřirozených sil.103 Sovětský ateismus se upevňoval úctou k empirické vědě.

Ještě v 50. letech pak vyšel v sovětskému časopise „Znanije – sila“ dopis V. A. Obručeva, v němž akademik projektoval například to, že je třeba prodloužit lidský život průměrně na 150 až 200 let, vyrábět v továrnách všechny látky známé na zemi, a to i ty, které se v přírodě nevyskytují, vyšlechtit nové druhy zvířat a rostlin, zmenšit plochy neúrodných krajů, přizpůsobit k životu a obdělat bažiny, hory, pouště, tajgu, tundru a snad jednou i mořské dno. „Sovětští lidé totiž chtějí dlouho žít, chtějí žít v hojnosti a bezpečí, chtějí být neomezenými pány své země, nezávislými na rozmarech přírody.104 Technickým vyvrcholením sovětské éry bylo pak dobývání kosmu.

 

I A. Platonov spatřoval v prvních technologických úspěších Sovětského svazu důkaz socialismu. V roce 1926 připomíná objevení hřebenu Čerského, kanály Volchov-Dněpr, Volga-Don, úspěchy na poli aviatiky, Ioffeův krystalický akumulátor, Ufimcevův motor na větrný pohon, masovou patentovou aktivitu pracujících.105

 

Pokus o ovládnutí země byl komplexně uskutečněn – směřoval do hloubky (těžba kovů, dobývání podzemních pramenů, později budování metra), do výšky (stavby věží, proniknutí do kosmu), do dálky (šíření komunistické myšlenky do všech světových stran, osidlování pustin, později adorace dálkových letů, polárních výprav). Směřoval i dovnitř lidského těla.

 

Ruští komunisté byli fascinováni zejména elektřinou. Cítili, že s její pomocí bude možné uzavřít svět do vypočitatelného a předvídatelného kosmu, a dokonce vytvořit svébytný svět umělý. Proslula Leninova teze, že „Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země.“106 Elektřina se přirovnávala k revoluci přeměněné v látku107, socialismus k raketě do budoucna. Zatímco socialistickému světu má patřit elektřina a éter, kapitalismu zůstane parní lokomotiva.

 

„Vládci elektřiny“ a techniky se stali kouzelníky matérie, novodobými šamany: „Magie není co do své původní formy nic jiného než jakousi primitivní «technikou» pro plnění přání. V ní se Já domnívá, že má nástroj pro podrobení všeho vnějšího bytí a k jeho zatažení do svého okruhu.“108 Symbolem elektrifikace Ruska byla „Leninova lampička“, osvětlující vůdcův pracovní stůl. Petrolejka či pouliční lampa patřily k ustáleným atributům dobových hagiografií komunistických vůdců, spadaly do tematického okruhu světla, jenž byl s nimi tradičně spojován.109

 

Stalinismus

 

Sociolog Jurij Levada se domnívá, že jedinou, první a skutečnou „sovětskou generací“ bylo pokolení 30. let (konkrétně období 1930–1941), tzv. „děti revoluce“, tedy lidé, kteří se narodili před 1. světovou válkou a jejichž socializace probíhala již za sovětských podmínek. Ve 30. letech se ve městě i na vesnici zformovaly nové společenské skupiny nesoucí přívlastek „nový“ („noví rolníci“, „noví dělníci“, „nová stranicko-státní byrokracie“). Ani 30. léta však nezrodila žádný stálý, úplný a reprodukující se lidský typ. Celkově se Levada přiklání k názoru, že „sovětský člověk“ byl určitým abstrahovaným ideálním typem, jemuž žádný konkrétní historický typ v plnosti neodpovídal.110

 

Vybraná svědectví o životě ve stalinském Rusku dokazují, že ve 30. letech se režimu podařilo zčásti uskutečnit to, co plánoval, totiž navodit dojem postutopického neměnného (nejlepšího) stavu. Toho bylo dosaženo hlavně izolovaností. „Sovětský člověk“ byl člověkem izolovaným několikanásobně (vnitřně i vnějškově, prostorově i časově). Vnější svět byl prohlášen za nepřátelské kapitalistické obklíčení, smrtelně nebezpečné „novému světu“. Velmi archetypální podstatu111 měla – pro totalitní režimy charakteristická – neofobie, strach ze změn a informací zvenčí.112 Koncepce mezinárodní revoluce se změnila na koncepci socialismu v jedné zemi. Přesvědčení sovětské civilizace o své zralosti k tomu, aby vytvořila soběstačný, uzavřený svět, ostatně dosvědčuje i zacházení se jmény: pojmenovávání dětí nikoli podle tradičního kalendáře, ale novými jmény souvisejícími s vlastní revoluční tradicí (Niněl, tj. Lenin pozpátku, Vilen, Hvězda apod.). Do módy přichází přejmenovávání všemožných objektů a sídel na počest politiků. Ze stalinského Ruska se ovšem zachovala nejedna pochvalná reakce od návštěvníků ze Západu, v níž potvrzovali zhmotnění sovětského snu a popisovali SSSR jako „zítřek lidstva“, „novou civilizaci“, „existující budoucnost“.113

 

Stejnorodý boj za lepší příští svět se odehrává všude, v každé továrně, dílně, škole či později v kolchozu. Shodná struktura světa se opakuje v makro- i mikroměřítku na principu takřka mytologické substituce. Josif Brodskij vzpomínal: „A omítnuté stěny tříd s bleděmodrým pruhem v úrovni očí, který se neodbytně táhl celou zemí jako čára nekonečného zlomku, přes sály, nemocnice, továrny, věznice, chodby komunálních bytů. Jediné místo, kde jsem se s tímto pruhem nesetkal, byly vesnické chalupy. Na tento ornament jste naráželi všude a dováděl vás k šílenství.“114

 

I školačka Nina pociťuje během období proklamovaného „vítězného života“ jednotvárnost a unylost dní, kdy nový den je až do nejmenších podrobností předem znám. Dívka nezažívá žádné osobní štěstí (i když jistou její existenciální prázdnotu můžeme přisoudit spíše pubertálnímu věku). Naděje, že se „stane něco velkého“ a „něco se změní“, nakonec přebije racionální závěr o mrzkých variantách osobní perspektivy: „Život bude čím dál těžší, buď se budu hrbit celý život nad čísly jako účetní, nebo budu učit protivné žáky, k ničemu lepšímu se nedostanu – ale to už mě opustí všechny touhy.“115 Ninu děsí osobní bezmoc a bezalternativnost trávení času. Každé další školní čtvrtletí je přetrpěno, kvalita života se nikam neposouvá.

 

Definitivně odcházejí idealismus a snílkovství, „donkichotství“ začíná být nežádoucí nálepkou. Stalinský systém již nepotřebuje askety a vůbec zastánce nějakých idejí, nýbrž reálné vykonavatele diktátorových plánů. V roce 1931 končí Lunačarskij, jenž symbolizoval porevoluční školství, a přichází Bubnov, jenž všechny experimenty označil za „skrytý trockismus“116 a do školství zavedl tvrdý rozvrh a disciplínu. Makarenkův kolektivní polovojenský styl výchovy se z přezíraného mění na oficiální.

 

Vystupňovala se osvětová funkce státu. Sám Stalin soustavně zdůrazňoval přetrvávající zaostalost sovětské společnosti a hodlal ji překonat oficiálními programy školení, výchovy, státem podporovaného „kulturního chování“. Sovětská společnost se nadále snažila potlačovat pudové a primitivní složky lidského chování. 117 Nová „sovětská mentalita“ spolu s „novou sovětskou morálkou“ natrvalo oficiálně vyloučily sexuální prohřešky, zločin i špatné zdraví. Jako jeden z ústředních motivů výstavby socialistické společnosti byl akcentován požadavek hygieny. Obyvatelstvo bylo vedeno k tomu, aby si čistilo zuby (pod heslem, že čistit si zuby je revoluční skutek) či neplivalo na ulicích. Strana nyní přikládala větší váhu vystupování a etiketě. Ve 30. letech strana vyhlásila, že dobrý komunista musí mít kultivované způsoby a musí být upravený. Roste kult dokonalého přitažlivého těla, všichni sportují.

 

S rokem „Velkého přelomu“ (1929) a první pětiletkou vygradovala prvořadost práce v životě každého člověka. První pětiletka oživila Trockého a Bucharinovu myšlenku (umělecky rozpracovanou Gastěvem) o militarizaci práce. Za účelem splnění hospodářského plánu byly na megalomanské stavby socialismu doslova naverbovány další miliony rolníků z vesnic.

 

Budoucnost se přibližuje. V atmosféře dělného entuziazmu se zdá, že stačí postavit ještě jeden závod, ještě jednu přehradu a nastane kýžené hromadné štěstí. Žáci sovětských škol ve 20. a 30. letech pokládali komunismus už jen za zdokonalení, respektive kvantifikaci reality, ve které žili (kreslili krávy, které dojí hektolitry mléka), a ne za nějakou mlhavou vědeckou fantazii.118

 

Ve vnímání ideálního sovětského člověka došlo k posunu. Zatímco ještě na počátku 30. let byl kladen důraz na „malého člověka“, na obyčejné anonymní dělníky, kteří společně pracovali za sovětskou modernizaci, od posledních let prvního pětiletého plánu začal být vyvíjen tlak, aby se těžiště zájmu přeneslo na „hrdiny práce“. Generace „velkých“ hrdinů procházejících z prostého lidu, kteří se stali neobyčejnými svými činy, jako by odpovídala sovětské posedlosti velkými měřítky.119 Nina píše: „Moje zájmy jsou nicotné, je třeba udělat nějaký hrdinský čin a proslavit se.“120 V roli „nových“ „nových lidí“ se prvně objevují hrdinové nespojení s válkou a revolucí, nýbrž s budovatelskou a dobyvatelskou etapou SSSR, s etapou, v níž bylo třeba dokázat, že země stojí na špici pokroku lidstva. Jako hrdinové byli oslavováni rekordmani své doby vyznačující se vždy mimořádnými schopnostmi, obětavostí, vůlí a odvahou: úderníci, sportovci (zejména atleti), letci, výzkumníci (z polárních výprav). Filmy, knihy a písně opěvovaly činy původně „všedních lidí“, pocházejících z řad proletariátu, kteří přinášeli Sovětskému svazu slávu. Mladí lidé byli přesvědčováni, že mohou následovat jejich úspěchy, jen když se budou pilně učit a prokážou, že jsou hodni své přináležitosti k sovětským občanům.121 Ačkoli to bylo v rozporu s původními myšlenkami socialismu, důležitou roli v osobním životě člověka počal opět hrát individualismus, respektive osobní ambice.

 

Vzorem všech vzorů pro lidi usilující o mimořádné pracovní výkony se stal horník Aleksej Stachanov (1905–1977), překračující plán o desítky procent. Stachanov vykazoval mnoho vhodných vlastností ideálního „nového člověka“: byl mladý, měl pronikavý, radostný pohled, jemné rysy, jeho tvář zdobil úsměv. Narodil se na vesnici a odešel do průmyslového centra, kde se po krátké době výcviku projevil jako neohrožený entuziasta.122

 

Konzumní společnost a nová hierarchizace

 

Sporná je otázka materiálního blahobytu. Na konci 20. let se viditelně zhoršily životní podmínky. Byly zavedeny příděly na potraviny, palivo a různé domácí zboží, restaurace a kavárny se zavřely, výkladní skříně se vyprázdnily, ulice zešedly, lidé byli nuzněji oblečeni.123 Panoval nedostatek všeho, oděvy byly obnošené, z nepopsatelné látky. K chudobě nevídané hloubky a hladomoru genocidních rozměrů vedla následně kolektivizace ruské vesnice.

 

V roce 1933 pak došlo k dalšímu zdražení jídla („v srpnu není zelenina na stáncích“124). Dále se prohluboval rozdíl mezi městem a venkovem. Nina Lugovská si při svých cestách za otcem do provincie, když čekala na nádraží, na zapáchajícím prašném chodníku, zaznamenala: „...ubozí, odraní, prostí lidé, většinou rolníci … ve vlaku polohladoví lidé, kteří neznají ani minutu oddychu.“125 Po městě naopak chodili elegantní, čistě oblečení s bílými pěstěnými tvářemi a rukama, nalíčené ženy v dekoltovaných šatech a s obarvenými vlasy.

 

Platonov ze svých cest po Rusku psal: „Život je tu těžší, než si lze vůbec představit. Při svých poutích po zapomenutých místech jsem viděl tolik smutných věcí, až jsem přestal věřit, že někde existuje Moskva, umění a próza. Přitom se mi ovšem zdá, že skutečné umění, skutečná myšlenka se mohou zrodit jen v takových zapadlých koutech. Jenomže život je tu tak žalostný, že se člověk stydí za sebemenší kousek štěstí...“126

 

Obrat nastal v polovině 30. let. Byl jaksi rehabilitován nárok na osobní komfort a štěstí, a to v takřka maloměšťácké podobě – zkonzumnění sovětské kultury tvořilo podstatu změny v atmosféře společnosti. Plnění nadosobních cílů již napříště nevylučovalo hmotný dostatek jedince a rodiny.127 Ten tam je porevoluční asketismus. Společnost jako by se navrátila k přirozeným lidským potřebám. Stalin údajně prohlásil: „Člověk je člověk, chce mít něco svého.“128 Jiná Stalinova slova o tom, že „žijeme lépe, žijeme radostněji“ z roku 1935, jako by znamenala oficiální dobrozdání pro radost a zábavu. Byly zakládány parky oddechu a sportoviště. Masově se dokonce rušily hřbitovy a na jejich místě se stavěly parky, cirkusy, divadla či kina.129 Komsomolský vůdce A. Kosarev vyhlásil, že mládež se zcela mylně domnívá, že Komsomol je proti „osobnímu dostatku, útulně zařízeným pokojům, uhlazenosti, módnímu oblečení, botám, že potlačujeme snahy jedince... Nejsme ani proti hudbě, ani proti lásce, ani proti květinám.“130 Od žen, respektive komsomolek, se opět požadovala krása včetně upravených vlasů, pěstěných nehtů nebo parfému. Na milost byl vzat tanec, sovětská kinematografie chrlila hudební a romantické komedie. Materiální životní podmínky se objektivně zlepšily a miliony lidí se pozvedly k vyššímu sociálnímu statusu. Na trhu se objevilo více spotřebního zboží, otevíraly se nové obchodní domy, vznikala lahůdkářství apod.131 Změnil se i plán výstavby. Bylo rozhodnuto, že hlavním typem obytného domu bude dům s individuálními byty pro každou rodinu (pro elitní skupiny to mají být domy luxusní). Na venkově byly povoleny záhumenky či chování drůbeže.

 

Rok 1935 se stal rokem „navrácení k člověku“, znovuprobuzením ducha „proletářského humanismu“. Dřívější heslo „o všem rozhoduje tempo“ („темпы решают все“) bylo změněno na „o všem rozhodují kádry“ („кадры рeшают все“). Člověk byl prohlášen za nejcennější kapitál země.132 Vládne kult dětského úsměvu.

 

Změnila se i rodinná politika. Stalinská společnost se počítala za natolik progresivní, že se jednotlivá rodina nemohla nacházet v opozici vůči státu – měla být spíše jeho pomocníkem. Postavení rodiny jako ústřední společenské jednotky se ukotvilo podle modelu rodiny coby miniaturního státu. V tisku se objevovalo nemálo článků na téma, jak se jednotlivé rodiny vztahují k velké, symbolické rodině národů.133 Ve 40. letech už spisovatelé píšící o rodových vztazích mezi rodinou a společností mluvili o „malé“ a „velké“ rodině.134 Na dané období se pak vzpomínalo s nostalgií zejména kvůli zážitku normálního rodinného života. V omezené míře se obnovilo právo na soukromý život. Větší svoboda zavládla v oblasti osobních zvyků či vkusu – politická a ideová kontrola jednotlivce, zejména pak straníka, ovšem přetrvala.

 

Mateřství bylo nově definováno jako socialistická povinnost, sovětské matky dostávaly medaile slávy za počet dětí (stejně jako matky v nacistickém Německu). Řádná rodičovská péče a pevný manželský svazek byly stavěny do protikladu k sexuální volnosti. Již v roce 1933 byla kriminalizována homosexualita. V roce 1934 byly obnoveny okázalejší svatby se snubními prsteny. „Zákonem o dětech“ z roku 1935 se ještě více utužuje morálka v rodině, o rok později jsou zakázány potraty a zesložiťuje se rozvod.

 

I sovětská elita se vrátila ke konvenčním názorům na rodinu a intimní vztahy. Dobrý bolševik měl být monogamní člověk oddaný své rodině, nově mohl být dokonce vyloučen ze strany, pokud byl špatný otec nebo manžel.135 V politice se často sahalo k metaforám a symbolům z oblasti rodinného života. Stalin byl titulován jako „otec“, „přítel dětí“ apod.

 

Na poli práce vyhlásil Stalin boj proti rovnostářství a prosadil výši platu podle výkonnosti a zařazení. Nastává doba „nositelů řádů“, jimž z elitního postavení plynou nejrůznější materiální výhody (privilegované obchody, soukromé byty, chaty, osobní řidiči, pobyty v sanatoriích). Rozvíjí se složitý systém privilegií, jež ty, kteří je čerpají, zavazují vděčností a strachem z vyloučení. Nová hierarchizace ještě více vzdálila sovětskou společnost od původních vizí kolektivní rovnosti: všichni úředníci se lustrují, prověřují se jejich životopisy.

Zatímco v porevolučních dobách občanské války vojáci údajně odmítali převzít v duchu uctívaného kolektivismu osobní vyznamenání, nyní, v době míru, sedí funkcionáři v jídelně odděleně a jedí lepší jídlo než lidé „druhého řádu“. V armádě v této době došlo ke znovuobnovení hodností.

 

Nejdemokratičtejší ústava na světě

 

Na závěr roku 1936 prohlásil Stalin boj za beztřídní společnost za úspěšný. V tomto roce byla napsána nová ústava (zvaná „stalinská“). Jako taková v podstatě stvrzovala „legislativní obsesi“ totalitních režimů, kde musí být vše „zákonné“.136 Ústava prohlásila etapu diktatury proletariátu za skončenou, proletariát podle ní přestal existovat. Poprvé v historii SSSR byla všem občanům zaručena stejná práva: právo na práci, odpočinek, materiální podporu v nemoci a ve stáří. Dokument deklaroval svobodu svědomí, vyznání, slova, tisku a shromažďování, úplnou rovnost pohlaví. Ústava oplývala ambicí stát se dosud nejdemokratičtějším a nejhumánnějším kodexem na světě.

 

Fikční svět a život „za zdí“

 

Idealistický charakter stalinské Ústavy znamenal definitivní nastolení takového politického stavu, kde je realita rozdvojena na realitu simulovanou a na realitu skutečnou (v zásadě odlišnou). Je dokázáno, že „totalitární systémy jsou odkázány na fikce. Neorientují se na skutečnost, ale na vysněný řád, který vynalezly.“137 Právě v univerzálním a zároveň neuskutečnitelném příslibu spočívá svůdná moc totalitarismu.138

 

 

Údělem sovětského člověka bylo žít v prostředí věčného rozporu mezi demonstrovanými a reálnými fakty, ve světě přebujelé potěmkinské vesnice. Totalitní režimy mají schizofrenní charakter, jsou specifickým spletitým předivem klamu a sebeklamu. Ačkoli například vyžadují bezmezný aktivismus, vzbuzují lhostejnost.139 Na druhou stranu však balamucení dopadalo na úrodnou půdu – ruský lid po staletí prahl po mýtech a utopiích (a bolševici zvítězili v roce 1917 mimo jiné díky slibu „všechno všem a hned“).

 

Užití lži bylo ospravedlňováno ve jménu záchrany „pravdy“ – nutnost milosrdné lži jako nejlepšího prostředku výchovy lidí vyhlásil již Gorkij.140 Režim se shora dolů domáhal poslušnosti a důvěry mnoha prostředky: zveličováním a překrucováním faktů, vytvářením iluzí a fóbií, fantómových obrazů hrdinů a zločinců, zveličováním vlastních úspěchů a zlehčováním vlastních neúspěchů, zatajováním ztrát atd.141

 

Až do 60. let 20. století v Rusku neexistovaly sociologické průzkumy. Byla omezována činnost vědců z takových oborů, jež by mohly přinášet konkrétní data, například demografie. Při sovětské posedlosti plánováním a opíjením se smyšlenými statistikami nebylo žádoucí vykázat skutečné, tj. nevyhovující výsledky. V roce 1936 byla zakázána i pedologie, neboť pracovala s dotazníky, z nichž vyplývalo, že děti nadále žijí ve špatných podmínkách.142 Dvě pokolení sovětských občanů neznala jiné texty než ty pečlivě preparované. Cenzura zakazovala psát o všech negativních jevech. Nebylo možné zveřejňovat informace o nezaměstnaných, kontrabandu, o potyčkách moci s rolníky, o provozních podmínkách ve vězení, sebevraždách a zešílení v souvislosti s hladomorem.143 Zamlčovala se existence duševních poruch a nemocí – NKVD klasifikovalo depresi jako selhání životního postoje sovětského občana (v zabaveném deníku Niny Lugovské pracovníci NKVD podtrhali zejména pasáže týkající se pisatelčiných chmur a myšlenek na sebevraždu).

 

Fenomén masového (sebe)klamu činí možnost proniknout ke skutečné realitě obtížnou. Zjednodušeně bývá sovětská společnost líčena jako zvrat utopického sociálního experimentu do totální dystopie. Režim nezplodil ideální, řízenou společnost bez třenic, ale noční můru násilí, diskriminace, perzekuce a klamu.144 Ani na občany, kteří zbyli po vlnách represí, utopie nečekala. Sovětské město bylo změtí stavebních projektů a improvizované výstavby, na každého obyvatele připadalo minimum obytné plochy v komunálních bytech. Většina lidí jedla blafy v závodních jídelnách. Profesní uplatnění řady těch, kdo mohli studovat, spočívalo v nudné kancelářské práci, rutinní povinnosti.145

 

Zůstává otázkou, nakolik režim formoval obyvatelstvo v praxi, jak mohutný vliv vykazovala sovětská ideologie na osobní a vnitřní život lidí. Měl vliv strany své meze a zachovaly se u obyvatelstva prvky skupinové soudržnosti, které vytvářely jakousi stínovou společnost? A došlo na úrovni psychiky jednotlivce ke skutečnému zvnitřnění sovětských hodnot? Názory badatelů na tento problém se různí. Svědectví o tom, co lidé skutečně prožívali, hledají historici v archivech (dodnes z valné části uzavřených), dopisech, denících, v orální historii (folklór anekdot či klepů). Faktem je, že absolutní závislost člověka na státu je objektivně omezena reálnou možností kontroly, a ta nemohla být nikdy stoprocentně efektivní.

 

Velmi rozšířený přístup předpokládá schizofrenní podstatu sovětské (totalitní) společnosti, tedy dvoutvářnost sovětských občanů nosících na veřejnosti oficiální masku a ponechávajících si lidskou tvář pro hluboké soukromí prožívané v jakémsi autentickém světě „za zdí“. V myšlení a chování jednotlivce vznikl fenomén předstírání, přijatý jako sebeobrana před okolím i před vlastní nejistotou. Model toho, jaký člověk „má být“, se postupně cizeloval a člověk se proto, aby přežil a ochránil svou rodinu, snažil svým vnějškovým chováním vměstnat do modelu režimem definované mravnosti. Dvojkolejnost myšlení («двоемыслие», «лукавство»), život ve „fikčním světě“ vytvářeném shora vedly k částečně hrané poslušnosti, zaměňující skutečnou vnitřní „převýchovu“. Princip dvojí tváře stimulovala atmosféra honby za vnitřním nepřítelem. Lidé žili s přesvědčením, že kolegové, sousedé i přátelé a příbuzní mohou být někým jiným, než za koho se vydávají.

 

Vnějškové ztotožnění se s vlastní veřejnou rolí spolu se vsugerováním si vlastní přikrášlené biografie mohlo vést až ke ztrátě osobnosti. Pocit osobní identity se mohl zúžit až k povrchnímu „jsem člověkem, za kterého se vydávám“. O. Figes připomíná případy mnohých kulackých dětí, které se ve snaze o smazání svého cejchu stali zatvrzelými stalinisty, a dokonce udělaly kariéru v represivních složkách. Uvádí ale i příklad člověka, který se cíleně učil zaujímat ke každé věci správný postoj, říkat to, co říkají všichni, jít „vyježděnou cestou“, ale jehož nakonec začala jeho „veřejná podoba“ odpuzovat.146

 

Teorii „dvojí tváře“ podporuje názor badatelů, kteří považují celý proces formování socialistické společnosti za improvizaci, v jejímž průběhu se sovětský režim dopracoval až k naprosté karikatuře svých původních záměrů, činil významné ústupky, čímž nepřímo dokládal vzdorovitost stínové společnosti. V úplnosti se například nikdy nepodařilo vykořenit soukromé podnikání.147 Úroveň požadavků na „nového člověka“ se postupně snižovala.

 

Současná sociální věda však říká, že „... lidské společnosti mohou jen výjimečně a krátkodobě být drženy pohromadě pouze strachem. Dlouhodobá stabilita se neobejde bez toho, že významná část společnosti nastolený pořádek dobrovolně přijímá.“148 Mnoho lidí si snad skutečně osvojilo sovětské ideje a hodnoty, i když jen málokteří se ztotožnili se stalinským systémem do té míry, že by prošli hlubokou povahovou proměnou. Lidé se snažili stát se „sovětskými občany“ možná spíše z pocitu studu a strachu – jelikož převýchova nezafungovala úplně, stát se uchyloval k různým donucovacím prostředkům.

 

A. Siňavskij se ale domníval, že sovětská vláda měla reálný vliv na psychologii člověka a že nový druh lidí skutečně vznikl (což se nejzřetelněji projevilo v sovětském heroismu).149 O „novém člověku“ coby konkrétní reálii doby hovořil velmi přesně i Nikolaj Berďajev. Berďajev viděl „nový duševní, antropologický lidský typ“ v nové inteligenci, již hodnotil velmi negativně. Podle něj se podílí na celkové dehumanizaci lidského života a samotného člověka v komunistickém Rusku. Lačný po moci přenáší vojenské metody do každodenního života, neštítí se užití jakýchkoli prostředků vedoucích k sebeprosazení a je kdykoli připraven k páchání násilí. Nová je i jeho fyziognomie: rázná chůze, tvrdá gesta.150

 

Podle jiných vědců nebyl sovětský občan prakticky s to myslet ani cítit mimo kategorie vymezené oficiální politickou linií. J. Levada tvrdí, že představy o „mlčící většině“ či „vnitřní emigraci“, rozšířené v literatuře, jsou jen falešným útěšným sebeklamem. Vnitřním protestem mohla být leda inerce či eskapismus (útěk do imaginárního světa).151 I ve 30. letech, v době kulminace teroru a milionů vězňů v lágrech, lze usuzovat na vysokou míru masového optimismu. Žádná ideologická krize se neprojevila – oproti počátku 20. let, kdy část obyvatelstva nový režim sabotovala (stávky učitelů, protesty rolníků). Občané, kteří by snad mohli protestovat, buď žili ve 30. letech v emigraci (intelektuální elita), byli zavřeni v lágrech, nebo již nežili (odešli přirozeně spolu se svou generací, nebo byli popraveni). A pročišťování nadále pokračovalo – například se zavedením systému vnitrostátních pasů

dostala milice rozkaz k odsouvání „společensky nežádoucích živlů“ z měst. Sovětská společnost neznala masové protesty až do roku Stalinovy smrti v roce 1953, kdy proběhla série vzpour v lágrech.Alternativní hlasy čekaly na zveřejnění částečně až do 60. a pak až do konce 80. let (fenomén „navrácené literatury“).

 

Veřejně potvrzovalo obyvatelstvo jednomyslnost a rituální masovou podporu režimu při svátcích a volbách. Tyto akce – na nichž mínění menšiny oficiálně nezaznívalo – fingovaly pocit, že se jedinec účastní vedení státu, a stvrzovaly pocit jednoty. Ve skutečnosti však v totalitních režimech panuje ostrá dichotomie mezi elitou a masou.152 Silné emocionální rozrušení při masovém vítání letce Slepňova, zachránce ztroskotaných „čeljuskinců“ a prvního nositele titulu Hrdina SSSR, zažívá i Nina Lugovská. Cítí dojetí, chce se účastnit všeobecné slávy, vmísit se „mezi tu semknutou, vzrušenou masu lidí a se všemi společně křičet horoucí „Hurá!“153 Její ztotožnění se se systémem probíhá ale i na „nižší“ úrovni. Určité prvky dotvářející atmosféru sovětského Ruska, jako zvuky a vůně, jsou pro mladičkou dívku (s vyjádřeným úmyslem emigrovat) nakonec přece jen symboly domova, něčím důvěrně známým, zajišťujícím osobní psychický komfort. Zvuky prvomájové přehlídky v rádiu připadají Nině nesmírně milé a známé, naslouchání rovnoměrnému klapotu továrních strojů uklidňující a velice příjemné.

 

Sny revolučních vizionářů o rozplynutí se individuálního„já“ se v podstatě vyplnily. Pobízen strachem, pocity studu či ponížení byl člověk hnán do pasivity tak, aby přijal model bezalternativního osudu, kde vše, bydlení, vzdělání, profesní kariéra, životní styl, je jedincem jen v omezené míře ovlivnitelné. Faktická pasivita (při oficiálním protichůdném požadavku na aktivitu a zanícenost jednotlivce) zplodila otrockou společnost, v níž však jedinec své otroctví nenahlíží. Tento stav byl mnohokrát popsán metaforami o věku železném, o společnosti stroje a jeho šroubků atd.

 

Homo sovieticus“

 

Teprve na počátku 80. let 20. století se lidskému typu, který vznikl dlouhodobým působením sovětského režimu, začalo říkat „homo sovieticus“ („člověk sovětský“). Pseudolatinské označení „homo sovieticus“ prvně použil ruský spisovatel a sociolog, emigrant Alexandr Zinovjev (1923–2006) pro název své knihy vydané v zahraničí (1982). V Zinovjevově pesimistické analýze byl „homo sovieticus“ jedincem schopným přizpůsobit se kvůli vlastnímu přežití všemu, člověkem osvobozeným od tíhy společenské odpovědnosti a osobní iniciativy. V pasivitě, v přijetí sociálního komfortu totalitárního socialismu spatřoval Zinovjev základ sociální entropie, poskytující totalitnímu systému stabilitu. Zinovjevovo vymezení „homo sovieticus“ se vzácně shoduje s definicí pojmu „masový člověk“. Ten bývá definován jako deindividualizovaný jedinec, který je násilím a prostřednictvím totalitní ideologické manipulace proměněn v představitele „masy“, v poslušný „šroubek“, automatizované individuum, je odstaven od moci, výrobních prostředků i výsledků své práce. Typická je pro něj eroze tradičních hodnot, neukotvenost v ustálených sociálních skupinách, absence vlastního „já“ a připravenost naprosto se podřídit tomu, kdo zabezpečuje jeho stabilní existenci. V extrémních situacích (ekonomických, sociálních, politických, válečných) lehce podléhá působení propagandy.154

 

S osobitým pohledem na člověka vyprodukovaného komunistickým systémem, kdy předobraz pochází ze Sovětského svazu a šíří se Východní Evropou, přišel polský profesor filozofie a katolický kněz Józef Tischner (1931–2000).155 Svůj koncept daného typu člověka rovněž nazval „homo sovieticus“ a sledoval, jak se tento „temný“ typ konfrontuje s katolickou duší Polska. První zásada, kterou se „homo sovieticus“ řídí, se podle Tischnera dotýká majetku a vlastnictví. „Homo sovieticus“ se projevuje především jako poživačná bytost plná rozličných potřeb – potřeby pokrmu, sexuálních potřeb, potřeby moci, která však zároveň věří, že základním společenským zlem je soukromé vlastnictví. To v ní paradoxně vyvolává naléhavé pokušení vlastnit. „Homo sovieticus“ je vždy plný nároků, v každé situaci připravený obviňovat jiné, chorobně podezíravý, prodchnutý vědomím neštěstí a neschopný se obětovat. Jde o bytost „jednorozměrnou“ ve smyslu neexistence nadpozemského, vertikálního rozměru lidského bytí. Její vnitřní život se omezuje jen na otázky hmotného zajištění. Zároveň je však systémem stimulována k tomu, aby si udržovala jiné vědomí na povrchu a jiné v hloubce.

 

V následujících letech se užití pojmu „homo sovieticus“ rozvolňuje. Zatímco Zinovjev hodnotí sovětský systém a jeho člověka bez nenávisti, jako přirozený historický fakt, označení „homo sovieticus“ začíná být obecně vnímáno spíše jako sarkastické, hanlivé. Zdůrazňuje se absence individuální odpovědnosti, iniciativy a tvořivosti, konformita, uniformita a lhostejnost. A zejména také předstíravé chování, rozdvojenost myšlení. „Homo sovieticus“ předstírá pracovní iniciativu (pod známým heslem: „Oni předstírají, že nám platí, my předstíráme, že pracujeme.“), starost o společný majetek (ve skutečnosti se přiživuje drobnými krádežemi na pracovišti) i bratrské společenské vztahy (kdo má ale možnost „urvat“, ten „urve“).

 

Existuje však i „obojaký“ přístup k „homo sovieticus“. Daný fenomén jako by měl dvě strany – horší a lepší část. Lepší je tvořena takovými vlastnostmi, jako nezdolná síla a odvaha, pracovní entuziasmus, připravenost k heroickým činům, špatná přílišnou nesamostatností, paternalistickým pohledem na svůj stát a svého vůdce. Zdá se, že v této interpretaci dochází k částečnému ztotožnění termínu „homo sovieticus“ s označením „nový člověk“. To je podpořeno i lexikálně: „homo sovieticus“ se někdy překládá jako „советский человек“ i s přídavkem „новый“. Je zjevné, že idea „nového člověka“ přetrvala v jisté variantě až do pozdních sovětských dob, a svým způsobem dodnes. Při návštěvě Prahy v roce 2009 prohlásil ruský spisovatel Vladimir Sorokin, že „homo sovieticus“ stále žije.156

 

 

1 Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 18911924. Beta-Dobrovský. Ševčík. Praha–Plzeň 2000, s. 698.

2 Teoretikové totalitarismu zpravidla člení vývoj totalitních režimů na fázi prosazování (s čistkami, tábory a terorem) a fázi stabilizace. Dělícím znamením mezi nimi je rutina. (Balík, S., Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních režimů. Dokořán, Praha 2004, s. 38.)

3 Groys, B.: Gesamtkunstwerk Stalin : rozpolcená kultura v Sovětském svazu ; Komunistické postskriptum. Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2010, s. 46–47.

4 Ortega y Gasset, J.: Vzpoura davů. Naše vojsko, Praha 1993.

5 Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Beta-Dobrovský. Ševčík. Praha–Plzeň 2006, s. 217.

6 Vzorem „nového člověka“ v nacistickém Německu byl stranický soudruh a budoucí voják s válečnickými a heroickými vlastnostmi, ukázněným a tvrdým chováním a instinkty zahrnujícími sebeobětování a rasové nadšení. (Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 222.)

7 Důraz na marxistickou tezi o proměnách lidské povahy vlivem prostředí dokládá i úspěch agronoma Trofima Lysenka. Jeho pokusy o vyšlechtění odolné zimní pšenice máčením semene byly vynášeny jako vzorné příklady, že lze zvítězit nad geny. (Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 218.)

8 Balík, S., Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních režimů. Dokořán, Praha 2004, s. 30.

9 Applebaum, A.: Gulag. Dějiny. Beta-Dobrovský. Ševčík. Praha–Plzeň 2004.

10 Podle: Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 18911924. Cit. dílo, s. 683.

11 Vašíček, Z.: Osud, dějiny a přítomnost: člověk v pohledu vědy a literatury. Kritická příloha

Revolver Revue, 2002/23, s. 8.

12 Троцкий, Л.: О культуре будущего. Dostupné z: http://magister.msk.ru/library/trotsky/trotl982.htm, [Citace 1. 5. 2009]

13 Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 681.

14 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982, s. 45.

15 Makarenko, A. S.: Pedagogická poema. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1976, s. 449.

16 Судьбы современной интеллигенции. Московский рабочий, Москва 1925, с. 27. Cit. podle Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Издательство «МИК», Москва 2000, с. 193.

17ЦЕНТРАЛЬНЫЙ ИНСТИТУТ ТРУДА. Dostupné z: http://biblio.narod.ru/gyrnal/vek/vek20/1920_u.html [Citace 6. 1. 2009]

18 Богданов, A.: О тенденциях пролетарской культуры. Ответ Гастеву. In: Богданов, А.: О пролетарской культуре. 19041924, Dostupné z: http://www.biblioclub.ru/cats/main/book/54312/ [Citace 18. 4. 2011], с. 323.

19 Зайцев, М.: О «Лиге времени» хотели организовать труд по-научному. Dostupné z: http://www.vmdaily.ru/article/58599.html. [Citace 6. 1. 2011]

20 Glanc, T.: Ruské vize. Revolver Revue, 1995, č. 30, s. 209.

21 Tamtéž, s. 209.

22 Podle: Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 240.

23 Macura, M.: Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 19481989. Cit. dílo, s. 54.

24 Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Издательство «МИК», Москва 2000, с. 169.

25 Stranický boj proti pravoslavné církvi používal všech prostředků. Od zatýkání duchovních a boření kostelů přes zesměšňování svatých ostatků a přetavování zvonů až k vytěžování církevních svatostánků a pravidel pro vlastní účely: zabírání kostelů pro schůze stranických buněk s ubrusy z látek z oltáře, nahrazení kříže rudým praporem a koutku s ikonami rudým koutkem apod.

26 Jeden z projektů změny kalendáře z konce 20. let například navrhoval za počátek nového letopočtu rok Velké říjnové socialistické revoluce. Dále přišel s nápadem přenést začátek roku na 7. listopad, zrušit staré svátky a volné dny dát pracujícím všechny najednou před koncem roku jako „dny proletářské svobody“, vymazat soboty a neděle a zavést pětidenní týden se dny pouze pracovními. Podle: Яблоков, Е.А.: На берегу неба. PETROPOLIS, С.-Петербург 2001, c. 222.

27 Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 18911924. Cit. dílo, s. 683.

28 Malia, M.: Sovětská tragédie. Argo, Praha 2004, s. 201.

29 Горький: О русском християнстве. Берлин 1922, c. 43–44.

30 Chlupáčová, K., Zadražilová, M.: Texty a kontexty Andreje Platonova. Nakladatelství

Karolinum, Praha 2005, s. 45.

31 Tamtéž, s. 42.

32 Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 57.

33 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 39.

34 „И я говорил им: вы — власть, де­лайте все, что вы хотите делать, берите все, что вам нужно, мы вас поддержим...“ (Ленин, В.И.: Полное собрание сочинений. Том 35. с. 275. Dostupné z: http://vilenin.eu/t35/p275 [Citace 15. 8. 2010])

35 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 59.

36 Maier, H.: Politická náboženství. Totalitární režimy a křesťanství. Centrum pro studium

demokracie a kultury, Brno 1999, s. 35.

37 Синявский, А.: Основы советской цивилизации. Аграф, Москва 2001, с. 170-175.

38 Бердяев, Н. А.: Истоки и смысл русского коммунизма. Библиотекa «Вехи». Dostupné z: http://www.vehi.net/berdyaev/istoki/index.html [Citace 30.3.2009]

39 Bunin, I.: Proklaté dny. Argo, Praha 2007, s. 106.

40 Tamtéž, s. 175.

41 Že spasitelem lidstva může být prostý ruský člověk věřili v 19. století slavjanofilové i narodnici, přesvědčení, že v dosud mlčícím ruském národě je skryta veliká pravda a přijde den, kdy národ promluví.

42 Воззвание всеукраинского Литературного комитета. In: Гастев, А.: Поэзия равочего удара. Совесткий писатель, Москва 1961.

43 Bunin, I.: Proklaté dny. Cit dílo, s. 106.

44 Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 147.

45 Tamtéž, s. 55.

46 Fidelius, P.: Řeč komunistické moci. Triáda, Praha 1998, s. 170.

47 Stalin pronesl daný citát několikrát, poprvé s odvoláním na Lenina: „Мы большевики — люди особого покроя … нас ковал великий Ленин, наш вождь, наш учитель, наш отец...». Речь товарища Сталина в Кремлевском дворце при выпуске академиков Красной Армии, 4 мая 1935 года, Литературная газета 26

Podruhé s narážkou na čistky na 2. sjezdu Sovětů : „Товарищи, мы, большевики, – люди особого склада. Мы особого закала. Не каждому дано противостоять всем … штормам, которые выпали на долю членов такой партии.“ Cit. podle Кларк, К.: Сталинский миф о великой семье. In: Вопросы литературы, 1/1992 Москва, с. 78.

48 Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s.163.

49 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 137.

50 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Beta-Dobrovský & Ševčík, Praha 2009, s. 63.

51 Абрамов В.Н.: Техническая интеллигенция России в условиях формирования большевистского политического режима (1921 - конец 30-х гг.). Нестор, Спб.1997.

52 Deník Niny Lugovské po svém objevení v ruském Státním archivu a publikaci v roce 2003 vešel ve známost i v mezinárodním prostředí. Český (místy velmi pochybný) překlad vyšel v roce 2004 pod komerčně slibným názvem Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 19321937. Unikátní svědectví z dob stalinismu. V českých recenzentech vyvolala kniha spíše nevoli. Podle nich nenaplňuje deník očekávání vzbuzené mediální kampaní, a to ani po informační, ani po literární stránce. Představovat dané zápisky jako politické svědectví ze SSSR je nepoctivé, neboť editorka se rozhodla polovinu obsahu deníku seškrtat, a tak se do popředí uměle dostaly „interesantně vyhlížející reflexe neutěšeného stavu sovětské společnosti“, původně okrajové, pozorovatelsky prvoplánové; publikace myslí především na „kšeft“ a jakékoli srovnání s deníkem Anny Frankové je nehorázností. Schopnost obzíravého pohledu školačky na soudobé události je krajně podezřelá a „objev“ deníku přišel v Rusku jakoby na objednávku. Většina ruských ohlasů na knihu vyznívá pateticky, až obdivně k prozíravosti mladé ženy, a to včetně předmluvy k ruskému vydání od současné renomované spisovatelky Ljudmily Ulické.

Grombíř, J.: Ruský národ potřebuje svobodu nejmíň ze všeho. In: Tvar, 2005/2, s. 20.; Bystrov, V.: Deníky o něčem jiném. In: Lidové noviny, 2005/4, s. 25.; Blahynka, M.: Svědectví opravdu udivující. In: Haló noviny, 2005/136 ,Obrys Kmen, s. 2.

53 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (19321937). Práh, Praha 2004, s. 175.

54 Maier, H.: Politická náboženství. Totalitární režimy a křesťanství. Centrum pro studium

demokracie a kultury, Brno 1999. s. 11.

55 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 57.

56 http://ru.wikipedia.org, heslo „Лишенцы“

57Синявский, А.: Основы советской цивилизации. Cit. dílo, s. 157.

58 Maier, H.: Politická náboženství. Totalitární režimy a křesťanství. Cit. dílo, s. 32.

59 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 45.

60 Bunin, I.: Proklaté dny. Cit dílo, s. 178.

61 Tamtéž, s. 146.

62 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 141.

63 Tamtéž, s. 61.

64 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 197.

65 Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 18911924. Beta-Dobrovský. Ševčík. Praha–Plzeň 2000, s. 691.

66 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 140.

67 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 130.

68 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (19321937). Cit. dílo, s. 109.

69 Tamtéž, s. 146.

70 Brodskij, J.: Jeden a půl pokoje. Lidové noviny, Praha 1998 s. 14–15.

71 Jeden ze slabikářů pro dospělé obsahoval například známé heslo „Nejsme otroci, otroci nejsou my.“ («Мы — не рабы, рабы — не мы»). I ostatní slabikáře měly i politický obsah, některé texty byly zaměřeny proti kulakům, buržoazii a carskému režimu. Stejně tak nástěnná vyobrazení azbuky ilustrovala písmena politicky: L jako Lenin, T jako Trockij apod. (http://ru.wikipedia.org, heslo „Мы — не рабы, рабы — не мы“)

72 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 69.

73 Abraham, P.: Průvodce duchovními a politickými dějinami Ruska XX. století. Oddělení ruského jazyka a literatury CDVU MU, Praha 1993. s. 25.

74 Давыдова, Н.: Неученых – тьма. In: Известия, 23 ноября 2009, Dostupné z: http://www.izvestia.ru/news/355639

75 Figes uvádí: „Jeden chlapec židovského původu psal: „Odmítám být nadále členem té rodiny. Cítím, že mým pravým otcem je Komsomol, který mě naučil to nejdůležitější v životě. Mou pravou matkou je naše vlast; dnes je mou rodinou Svaz sovětských socialistických republika a národy SSSR.“ (Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 140.)

76 Троцкий, Л.: О культуре будущего. Dostupné z: http://magister.msk.ru/library/trotsky/trotl982.htm, [Citace 1. 5. 2009]

77 Adamovič, I., Pospiszyl, T.: Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu. Cit. dílo, s. 18.

78 Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 199–200.

79 Синявский, А.: Основы советской цивилизации. Cit. dílo, s. 235.

80 Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 206.

81 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 130.

82 Измозик, В.С., Лебина. Н.Б.: Петербург советский. «Новый человек» в старом пространстве 19201930-ые годы. «Крига», Санкт-Петербург 2010. с. 112.

83 Katajev, V. P.: Vpřed! Práce, Praha 1972, s. 45.

84 Klark 74

85 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 153.

86 Tamtéž, s. 153.

87 Троцкий, Л.: О культуре будущего. Dostupné z: http://magister.msk.ru/library/trotsky/trotl982.htm, [Citace 1. 5. 2009]

88 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 151.

89 Montefiore, S. S.: Na dvoře ruského cara. Beta-Dobrovský. Ševčík, Praha–Plzeň 2004, s. 87.

90 Takzvané „rudé svatby“ se od začátku 20. let staly alternativou církevního sňatku. Novomanžele oddával předseda Komsomolu nebo stranické organizace. Ikony byly zaměněny portréty revolučních vůdců a marxistických klasiků, akt probíhal v závodním klubu. Novomanželé dostávali jako dárek knihy Trockého či Preobraženského. (Беззубцев-Кондаков, A.: Без черемухи. In: Журнальный зал. Dostupné z: http://magazines.russ.ru/ural/2006/6/be15.html)

91 Макаренко, А.: Книга для родителей. Красная Новь, Москва 1937, s. 15.

92 Oleša, J.: Závist. Svět sovětů, Praha 1967, s. 13.

93 Macura, M.: Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Cit. dílo, s. 38.

94 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s. 152.

95 Добренко, Ю.: Метафора власти. Москва 1993, c. 46.

96 Balík, S., Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních režimů. Dokořán, Praha 2004, s. 36.

97 Добренко, Ю.: Метафора власти. Cit. dílo, s. 53.

98 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937). Cit. dílo, s. 206–207.

99 Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Beta-Dobrovský. Ševčík. Praha–Plzeň 2000, s. 692.

100 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 205.

101 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 68.

102 Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Cit. dílo, s. 682.

103 Adamovič, I., Pospiszyl, T.: Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu. Cit. dílo, s. 238.

104 Tamtéž, s. 9. (přetištěno jako úvodní slovo románu V. Babuly Signály z vesmíru)

105 Платонов, А.П.: Питомник нового человека. Dostupné z:

http://imwerden.de/cat/modules.php?name=books&pa=showbook&pid=297 [Citace 10. 10. 2005]

106 Lenin o významu vědy a techniky. Státní knihovna ČSR, Praha 1973, s. 23.

107 Платонов, А.П.: Технический роман. Cit. dílo, s. 7.

108 Cassirer, E.: Filosofie symbolických forem II. Mytické myšlení. OIKOYMENH, Praha 1996, s. 256.

109 Macura, M.: Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Pražská imaginace, Praha 1992. s. 51-52.

110 Левада, Ю.: „Человек советский“: проблема реконструкции исходных форм. In: Мониторинг общественного мнения 2/2001, с. 8-10,

111 Archaický člověk ponořený do rutinních zemědělských činností byl natolik vevázán do cykličnosti, že se mu i události vlastního života a události historické jevily jako sled stále se opakujícího řetězce jevů. Takové vnímání je ovšem základním zdrojem mýtotvorby. Kolektivní paměť je nehistorická, uchovává jen exemplární, události redukuje na „kategorie“ a osobnosti na „archetypy“. Reálnou událost zpracovává do bájného vyprávění s tendencí členit a interpretovat ji shodně s nadčasovým vzorem hrdinského mýtu. (Eliade, M.: Mýtus o věčném návratu. (Archetypy a opakování). ISE, Praha 1993. s 31-35.)

112 Левада, Ю.: „Человек советский“: проблема реконструкции исходных форм. Cit. dílo, s. 8,

113 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 227.

114 Brodskij, J.: Jeden a půl pokoje. Cit. dílo, s. 15-16.

115 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937). Cit. dílo, s. 69.

116 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 256-257.

117 Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 226.

118 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 187.

119Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Cit. dílo, s. 150.

120 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937). Cit. dílo, s. 94.

121 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 140.

122 Ve skutečnosti se však udály i vraždy stachanovců.

123 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 130.

124 Lugovská, N. S..: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937). Cit. dílo, s. 53.

125 Tamtéž, s. 95.

126 Podle: Zadražilová, M.: Cesta k Čevenguru. In: Platonov, A.P.: Čevengur. Argo, Praha 1995, s. 436.

127 Literární kritik A. Gurvič v reakci na povídku Fro vyčítal A. Platonovovi, že se soukromé a obecné zájmy u jeho hrdinů střetávají: „... чтобы любить, надо покинуть свой важный гражданский пост; чтобы твердо стоять на посту, надо бежать от любимого человека, от любви. Надо делать коммунизм, и для этого необходимо забыть себя, отвести руки от жены.“ Podle normativu se nevylučují: „Mиллионы людей в нашей стране готовы пожертвовать жизнью, если этого потребует революция. Но не меньшей гордостью наполняет нас сознание того, что в социалистическом обществе рушится стена, веками стоявшая между интересами общества и интересами отдельной личности. Борьба за свободное человечество и за свободу личной, индивидуальной любви, идут рука об руку. Больше того, они предполагают друг друга. … в своей сущности — социалистическое общество — это и есть расцвет всех индивидуальных сил человека, как духовных, так и физических. Социализм освобождает любовь от векового конфликта с обществом, с государством.“ (Гурвич, А.: Андрей Платонов. Красная новь, 10/1937, с. 210, 224.)

128 Podle: Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 162.

129 Измозик, В.С., Лебина. Н.Б.: Петербург советский. «Новый человек» в старом пространстве 19201930-е годы. Cit. dílo, s. 51.

130 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 255.

131 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 162.

132 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 273.

133 Кларк, К.: Сталинский миф о великой семье. In: Вопросы литературы, 1/1992 Москва, с. 74.

134 Tamtéž, s. 74.

135 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 165.

136 Balík, S., Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních režimů. Cit. dílo, s. 77.

137 Budil, I.: Moderní totalitarismus a síla politické imaginace. In: Totalitarismus : interdisciplinární pohled. Západočeská univerzita, Plzeň 2005, s. 27.

138 Maier, H.: Politická náboženství. Totalitární režimy a křesťanství. Cit. dílo, s. 37.

139 Balík, S., Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních režimů. Cit. dílo, s. 43.

140 Геллер, М.Я., Некрич, А. М.: Утопия у власти. Cit. dílo,s. 265.

141 Левада, Ю.: „Человек советский“: проблема реконструкции исходных форм. Cit. dílo, s. 12.

142 Геллер, М.Я., Некрич, А.М.: Утопия у власти. Cit. dílo, s. 283.

143 Блюм А.В.: За кулисами „министерства правды“: Тайная история советской цензуры, 1917–1929. Гуманит. агентство „Акад. Проект“, ТОО „Абрис“, Санкт-Петербург 1994, с. 123-126.

144 Malia, M.: Sovětská tragédie. Praha, Argo 2004, s. 231.

145 Lunačarskij, A. V.: O vzdělání lidu. Cit. dílo, s.154.

146 Figes, O.: Šeptem : soukromý život ve Stalinově Rusku. Cit. dílo, s. 146.

147 Malia, M.: Sovětská tragédie. Cit. dílo, s. 245.

148 Barša, P.: Normalizace mimo dobro a zlo. In: Lidové noviny, 21.5.2011, s. 25.

149 Синявский, А.: Основы советской цивилизации. Cit. dílo, s. 163, 233.

150 Бердяев, Н. А.: Истоки и смысл русского коммунизма. Библиотекa «Вехи». Dostupné z: http://www.vehi.net/berdyaev/istoki/index.html [Citace 30.3.2009]

151 Левада, Ю.: „Человек советский“: проблема реконструкции исходных форм. Cit. dílo, s. 12.

152 Tamtéž, s. 14.

153 Lugovská, N. S.: Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937). Cit. dílo, s. 92.

154 Яценко, Н.Е.: Толковый словарь обществоведческих терминов. Dostupné z: http://www.slovarnik.ru/html_tsot/t/totalitarn3y-massov3y-4elovek.html [Citace 25. 7. 2009]

155 Tischner, J.: Homo sovieticus. Mezi Wawelem a Jasnou horou. Literární noviny 1996/39, s. 5.

156 Pavelka, Z.: Opričníci přesedlali na mercedesy, říká ruský spisovatel Vladimír Sorokin. In: Právo. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/197631-opricnici-presedlali-na-merce... [Citace 12. 1. 2010]

Z knihy: Pešková, M. Idea "nového člověka" v ruské literatuře 20. a 30. let 20. století. Plzeň : Západočeská univerzita, 2012.