"Žádné slovo není v novodobém politickém slovníku zatíženo dvoj¬značností a nabito emocemi více než "socialismus". Většina z nás chápe tento pojem jako alternativní metodu ke kapitalismu" při řízení hospodářství. V takovém pojetí se socialismus vztahuje na konkrétní institucionální uspořádání a vládní programy. Avšak rejstřík jednotlivých organizačních forem je natolik rozsáhlý, že vymezení termínu ztrácí na ostrosti. Jasně to vychází najevo, když se pohybujeme od progresivního zdanění a "záchranného kruhu" sociálního zabezpečení až po stát sociálních jistot, provázející ob¬čana od kolébky až do hrobu, a dále pak k přímému znárodnění a plánování celé ekonomiky. Lze tedy nalézt trvalé vyjádření an¬titeze kapitalismus-socialismus v zásadním rozporu mezi trhem a plánem?

Tak jednoduché to pochopitelně nenÍ. V socialistickém pro¬středí se sice mluví o "racionalitě" plánu a "anarchii" trhu, ale podobné výrazy mají silně normativní ráz. Pokračování v tomto směru jen rozšiřuje škálu hodnotících vymezení, protože socialis¬mus také znamená kolektivismus v protikladu k individualismu, spolupráci v protikladu ke konkurenci, společenské služby v pro¬tikladu k honbě za ziskem a lásku k bližnímu v protikladu k ha¬mižnosti. V posledku tedy socialismus představuje spravedlivý a hluboce lidský řád, jehož jádrem se stává spíše morální před¬stava než nějaká institucionální či ekonomická koncepce.

Tím jsme však všechny významy pojmu ani zdaleka nevyčer¬pali. Socialismus totiž zahrnuje i zvláštní společenskou forma¬ci - "socialistickou společnost", která je protipólem "společnosti kapitalistické". Oba termíny slučují veškerou lidskou činnost (po¬litickou, ekonomickou, kulturní, a dokonce i osobní) do jediné¬ho, všeobsáhlého systému socialismus jako spravedlivá a hlu¬boce lidská společnost současně není pouhou alternativou ke kapitalismu, nýbrž i čímsi "vyšším". Znamená vyvrcholení dějin, télos lidského vývoje, a v tomto hávu vytváří vlastní teorii dějin, popř. splývá s oblastí metahistorie či "historiosofie".

Pojmová nepřehlednost se dále prohlubuje, věnujeme-li pozor¬nost celé paletě vzájemně neslučitelných institucionálních forem,jež se samy nazvaly "socialismem". V různých dobách k nim náležel jak stalinistický Sovětský svaz a maoistická Čína, tak Švédsko se svou sociálně demokratickou "střední cestou", labouristická Velká Británie, kibucové hnutí v Izraeli, utopická komuna Brook Farm i Kambodža za vlády Rudých Khmerů. Tyto všelijaké typy socialismu navíc zpravidla zpochybňovaly legitimitu svých konku¬rentů a ostrými sektářskými tóny je nejednou zatracovaly.

Další zásadní zmatení pojmů vyvstává z rozdílu mezi "socia¬lismem v opozici" a "socialismem u moci". V prvním případě jsme svědky hnutí, jež hodlá dosáhnout lidštější společnosti pro¬střednictvím politických stran, odborů, družstev či podobných kolektivních sdruženÍ. Za takových okolností znamená socialis¬mus morální bratrstvo občanů, usilujících o spravedlnost na ze¬mi a vydělujících se z lhostejného či přímo nepřátelského okolní¬ho světa. Odlišná situace nastává, je-li socialismus u moci. Tehdy máme před sebou pevně zakořeněnou společnost, zformovanou v rámci metahistorické posloupnosti "feudalismus, kapitalismus, socialismus". Naneštěstí však dobře známý sklon moci korumpovat neodvratně hloubí propast mezi společností a ideály mateřského hnutí. Na to poukazují socialisté stojící dosud v opozici a socialismus u moci je pak nezřídka označován za degeneraci směrem ke "státnímu socialismu", či dokonce ke "státnímu kapitalismu". Potom se hnutí obrozuje pod zástavou "socialismu s lidskou tváří" a příchod pravé socialistické společ¬nosti se opět klade do budoucnosti.

V tomto zaměření na budoucnost se skrývá veškerá dvojznačnost, kterou slovo "socialismus" obsahuje. Lze to pozorovat už od počátku, neboť pojem vznikl před ustavením odpovídající společnosti a nikoli poté, jak by bylo obvyklé. Výrazy "feudalismus", "absolutismus", "starý režim", "liberalismus" nebo "kapitalismus" se pokaždé objevily až po vytvoření příslušných společností nebo zároveň s ním, a proto označují cosi skutečného, jakkoli nedoko¬nale ztělesňuje jejich vývoj zásady, které si s nimi spojujeme. Na¬proti tomu pojem socialismus společně se svou vyšší odvozeninou "komunismem" se začal užívat téměř sto let před rokem 1917, kdy došlo k prvnímu pokusu o nastolení odpovídající reality. Socia¬lismus proto v prvé řadě nepojmenovává reálnou společenskou formaci, nýbrž spíše označuje ideální alternativu k existujícím společenským zřízením. Ty jsou pak souhrnně nazývány "kapita¬lismem", pojmem, jenž byl ražen jako pouhá antiteze k socialismu a který měl sloužit jako jeho metahistorický doplněk. Můžeme te¬dy konstatovat, že socialismus je v pravém smyslu slova neexistující svět "kdesi jinde", ideálně "odlišný" od skutečnosti.

Termín socialismus je tedy jedinečný, neboť neodpovídá žádné¬mu rozpoznatelnému objektu na zemi, jehož povahu by pozorova¬telé mohli vnímat zcela shodně. Je sice pravda, že jsme byli svěd¬ky lecjakých falešných výkladů a několika zdánlivě přesvědčivých, leč dočasně platných vysvětlení, avšak nikdy se nepodařilo dospět k názorové jednomyslnosti, kterou lze získat jen empirickým ově¬řením. A tak se celá realita socialismu omezuje na říši víry. Musíme "věřit věcem nevídaným a s nadějí pohlížet do neznáma".

Jak je vidět, v přesném smyslu slova neznamená "socialismus" vlastně nic. Souvisí to jednak s jeho vnitřní povahou, protože so¬cialistické ekonomické programy neuskutečňují a ani nemohou uskutečňovat morální ideál, obecně uznávaný jakožto pravý soci¬alismus, jednak s neslučitelností různých společenských forma¬cí, které si jeho jméno přivlastnily. A tak když někdo propagu¬je socialismus, je těžké rozhodnout, oč usiluje a co se od něj dá očekávat po převzetí vlády. Tato bezbřehost beze sporu usnadnila cestu bolševiků k totální moci a rovněž ulehčila jejich spoluprá¬ci s periodicky vznikajícími lidovými frontami na Západě i v ji¬ných částech světa.

Socialismus tedy vůbec není nějaký historický či vědecký po¬jem, nýbrž v posledku mesianistický, bezmála magický termín. A také se mnohokrát ukázalo, že nejskalnější odrůdy socialismu mají v sobě prvky jakéhosi světského náboženství. Lidové masy mohly kdysi zaplavit Rudé náměstí a volat "Vpřed za vítězství so¬cialismu!", ale je naprosto nepředstavitelné, že by po Wall Streetu kráčeli akcionáři a vykřikovali obdobná nadšená hesla ve prospěch kapitalismu. A proto když zastánci volného trhu od¬povídají na Marxe "nekomunistickými" či "kapitalistickými" Manifesty, je to přehlídka marnosti, neboť víru přece nelze porazit nějakými statistickými údaji o růstu. Avšak socialistická idea vládne takovou mocí, že většina veřejnosti - bez ohledu na své přesvědčení - ji neustále chápe jako kategorii z oboru sociálních věd či jakousi domnělou dějinnou etapu, takže prohodíme-li před někým slůvko "socialismus", naprosto zatemňujeme před¬mět našeho hovoru.

 Malia, M. Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha : Argo, 2004, s. 37-38.