"Ovšem nejčastěji se státník představoval občanovi spíše in effigíe, jako obraz visící v dílně, ve světnici, v kasárnách. Především portrét státníka s občanem komunikoval, byl zvěcněním, konkretizací onoho mytického "je s. námi", ale přitom se stával víc než symbolickým sakrálním předmětem, nebyl jen ikonou "živého Gottwalda" a hodnot, které prezident ztělesňoval, ale přímo jeho transsubstanciací: "Když jsme si v dílně pověsili / Gottwaldův obraz nad svůj stůl, / jako by utajené síly, / věřte si nebo nevěřte, / v každém se náhle probudily... Až někdy myslíváme chvíli, / věřte si nebo nevěřte, / že oči jeho promluvily" (O. Ježek). Tak, jak se člověk Gottwald přetvářel stále důkladněji ve znak, nabýval jeho portrét paradoxně větší reálnosti, byl intimní nebo alespoň intimizovatelnou součástí kterékoholiv prostředí - rozšiřoval je sice vždy o rozměr veřejný, ale přesto zůstával jedním z řady blízkých předmětů obklopujících občana, "byl s ním" nejen symbolicky, v rovině mýtu, ale také ve skutečnosti. S proměnou člověka ve znak se znak-obraz polidšťoval, "oživoval".
Míru této přeměny ve znak, která vůdce postihla, odhaluje i nápadný sklon soustředit všechno, co se s ním spojovalo, v pouhé jméno. Týká se to jak Lenina ("Pokloň sa k zemi, ak zaznie slovo Lenin", M. Lajčiak), tak Stalina ("o jméno jasné, prosté / se opřeli, / o jméno, v kterém roste I chléb s ocelí!", F. Hrubín), nebo Gottwalda ("Kde matka děcku na kolébce zpívá... tam Gottwaldovo jméno uslyšíš", S. Neumann, Píseň).
S Gottwaldem se spojovaly stejně jako se Stalinem a Leninem motivy světla (slunce, jitřenka, hvězda). Také pověstná pouliční lampa, pod kterou podle dobových hagiografických příběhů Gottwald v mládí četl, nebo petrolejka, u které dlouho do noci studoval (stala se centrálním objektem Gottwaldovy světničky v jeho obnoveném rodném domku), patřily do tohoto tematického okruhu (obdobně jako například "Leninova lampička", symbol elektrifikace Ruska). Neméně oblíbený motiv "majáku" stál na průsečíku tematiky "světla" a "mořeplavby", jejíž sémantika s příznačnými rekvizitami "kompasu", "kormidla" se taktéž řadila k velmi žádoucím. Klement Gottwald byl často alegorizován postavou kormidelníka, kapitána ("Když stane na kapitánském můstku Československé republiky...", M. Majerová), lodivoda ("Vy, který pevně, najisto / bouřemi loď jste doved k břehu", I. Skála). Analogicky ke generalissimu Stalinovi byl i Gottwald s oblibou charakterizován jako "generál", "vrchní velitel", jindy jako "sadař" a ještě častěji jako "hospodář", byl spojován podobně jako Stalin s motivem plánu, byl charakterizován jako "inženýr" ("Náš soudruh Gottwald - inženýr, slunečnou bránu otevírá, / za níž se rodí světlý mír", P. Kohout), "stavitel", "kovář".
Smrt vůdce
Březen roku 1953, kdy Stalin a Gottwald bezprostředně za sebou zemřeli (5. 3. a 14.3.), znamenal otřes. Proměna obou osobností ve znaky a současně jejich prorůstání veškerou realitou již dosáhlo takového stupně, že se všechno kolem jevilo pouhým znakem těchto znaků primárních. Byla-li smrt něčím v jádru se socialismem neslučitelným, nepřicházela smrt "univerzálií" (transcendentálií) již vůbec v úvahu. Zakládala se na nich doslova veškerá realita socialismu: smrt by tu ohrozila samu podstatu kosmu. Přijmout smrt obou státníků jako fakt by znamenalo akceptovat fakt rozpadu světa. Jestliže důležitým mechanismem vnitřní kontroly světa socialismu bylo obecně popírání faktu smrti, tím spíše bylo přímo nutností znakově zrušit smrt vůdce. Skon obou státníků byl vnímán jako cosi zhola nemožného ("Ty nejsi mrtev, nemožno, / to vůbec pravda není"', J. Návrat - "Nemohu věřit tomu, / co možné není", Z. Sýkora), v nejrůznějších typech textů se opakoval v té či oné podobě motiv "nezemřel, žije dál" ("- Neumřel, mami, že ne?
/ - Ne, malá... Živý je! ", P. Kohout- "On nezemřel, on žije zas!", L. Zembalová - "Neříkejte - zemřel... / Takový člověk neumírá", J. Záhořík).
Přetvoření osobnosti v mýtus sice umožnilo, aby se její smrt jevila čímsi postaveným naroveň kosmické katastrofě, ale právě proto, že přinášelo také nutné odtržení znaku Gottwald a znaku Stalin od jejich skutečných lidských nositelů, vlastně celý proces zneplatnění smrti současně usnadňovalo. Už dávno před březnem 1953 došlo k ustálení představy o mystické totožnosti vůdce s "lidem", s "námi". Nejen v tom, že vzešel "z lidu" nebo že se vláda "lidu" uskutečňuje skrze něj. Pronikání znaku Gottwald nebo Stalin veškerou realitou mířilo prostě k naprostému splynutí vůdce s masou: "on to jsme my". "Mocná stará Smrt'" (J. Kostra?) vlastně musela již proto narazit na neúspěch, Stalin i Gottwald dávno stačili dosáhnout nesmrtelnosti, jejich život pokračoval v životě lidu ("Zemřel nám Stalin.
Věčně, na věky však bude žíti v nás!", V. Daněk), nebo v ještě vyostřenější formulaci: život lidu mohl pokračovat jen v životě svých vůdců: "Ó Velký, Slavný, Vítězný - přijali jsme od Tebe, co jsi nám Svou Smrtí dal: Tebe samého - a v Tobě budeme žít dál! " (Z. Wolkerová).
Obě úmrtí tak vyvolala na počátku března roku 1953 dvojí reakci: jednak zděšení z toho, že smrt se mohla dotknout i osob vlastně nadpozemských, posvátných, a jednak i ono dobově obvyklé rituální zastírání, popírání faktu smrti, ovšem o to silnější, oč více tady smrt zasahovala samu podstatu systému. Tato dvojí reakce prosvítala také oficiálním ceremoniálem Gottwaldova pohřbu a kampaní, která ho provázela. Na jedné straně se monumentální organizací podtrhávala tragičnost, katastrofičnost události, její hluboký dopad na život celého společenství, ale i osobní bolestné prožívání každým jednotlivcem. Na straně druhé právě ta monumentálnost stvrzovala trvalost, nenarušenost socialistického světa, který funguje dál, přestože jeho tvůrce, "vůdce" ve své tělesné podobě zesnul. Sám rituál státního pohřbu umožnil odsunout do pozadí moment rozloučení s konkrét ním lidským jedincem a naopak postavit do centra stát, jeho aparát, jeho ideologii. Tento prvek byl tehdy zcela jednoznačně zdůrazňován (Stalinův pohřeb například už probíhal zcela bez účasti lidí důvěrně a příbuzensky s mrtvým spjatých). Obecně se zvýrazňovalo v oficiálních komentářích v případě Gottwalda, stejně jako před tím v případě Stalinově, že smrt nijak nezměnila podobu vůdce. Také v tom byl obsažen symbol "selhání smrti" před majestátem vůdce a socialismu."
Macura, V. Šťastný věk : symboly, emblémy a mýty 1948-1989, Praha : Pražská imaginace, 1992.