Rozhodně si nelze myslet, že před rokem 1861 byla většina Rusů nevolníky. Sčítání provedené v letech 1858-1859, tedy poslední sčítání před osvobozením nevolníků, zjistilo, že ruská říše má 60 milionů obyvatel. Dvanáct milionů z nich byli svobodní lidé: dvorjané, kněží, měšťané, svobodní sedláci, kozáci a tak dále. Zbývajících 48 milionů tvořily dvě skoro stejně velké skupiny: státní rolníci (gosudarstvennyje krestjane, kteří ačkoli žili připoutáni k půdě, nebyli nevolníky, a rolníků soukromých pozemkových vlastníků, neboli rolníci vlastničtí, kteří žili na půdě v soukromém vlastnictví. Druhá skupina, jejíž příslušníci byli nevolníky v pravém slova smyslu, tvořila 37,7% obyvatel ruského impéria (22500000 osob).

Nevolnictví dosahovalo nejvyšší koncentrace ve středo ruských guberniích - tedy v kolébce moskevského státu, kde nevolnictví vzniklo - a dále v západních oblastech, získaných při trojím dělení Polska. V těchto dvou regionech byla nevolníky více než polovina obyvatel. V několiku u provinciích dosahoval podíl nevolníků 70 %. Se vzrůstající vzdáleností od středo ruských a západních provincií nevolníků ubývalo. V příhraničních oblastech, včetně Sibiře, zůstalo nevolnic. tví neznámé.

Jak vypadala situace ruských nevolníků? Jde o jedno z témat, o němž je lepší nevědět nic než vědět jen málo. Představa člověka vlastnícího jiné lidi působí na současného člověka tak odporně, že jen těžko dokáže tuto věc nezaujatě posuzovat. Nejlepším´vodítkem u takovýchto problémů je metoda slavného hospodářkého historika J. Claphama, který zdůrazňoval důležitost pěstování toho, "co lze nazvat statistickým smyslem, tedy návyku klást ve vztahu k jakékoli instituci, politické linii, skupině či hnutí otázky typu: v jakém rozsahu? jak dlouho? jak často? jak typické?" Aplikace těchto kritérií na sociální důsledky průmyslové revoluce ukázala, že navzdory hluboce zakořeněným mýtům zlepšovala průmyslová revoluce již od počátku životní úroveň anglických dělníků. Ve vztahu k životní úrovni ruských rolníků sice žádný takový výzkum proveden nebyl, víme však toho dost na to, abychom mohli vyslovit pochybnosti, pokud jde o převažující pohled na nevolníka a na jeho situaci.

Na začátku musíme zdůraznit, že nevolník nebyl otrok a poměstí nebyla plantáž. Omyl spočívající v tom, že si pleteme ruské nevolnictví s otroctvím, se vleče již minimálně dvě staletí….

Po četbě Radiščevovy knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy napsal Puškin parodii nazvanou Cesta z Moskvy do Petrohradu, kde se nachází následující pasáž: "Fonvizin, který [koncem 18. století] cestoval po Francii, píše že situace ruského rolníka mu docela určitě připadá šťastnější než situace francouzského sedláka. Věřím, že je to pravda (...).Přečtěte si stížnosti anglických továrních dělníků. Vlasy vám budou hrůzou stát na hlavě. Jak odporný útlak a nepochopitelné utrpení! Jaké chladnokrevné barbarství na straně jedné a jaká strašlivá chudoba na straně druhé. Budete si myslet, že hovoříte o stavbě egyptských pyramid, o Židech pracujících pod egyptskými biči. Vůbec ne: mluvíme o textilu pana Smithe a jehlách pana Jacksona. A všimněte si, že nejde o zlořády a trestné činy, ale o jevy, které se dějí v rámci přísných hranic zákonnosti. Zdá se, že žádný tvor na světě není neštastnější než anglický dělník (...). V Rusku nic takového není. Povinnosti zde celkem vzato nejsou nijak strašné. Daň z duše platí mir; robota je stanovena zákonem; obrok není ničivý (s výjimkou okolí Moskvy a Petrohradu, kde rozmanitost průmyslu posiluje a podněcuje hamižnost [pozemkových] vlastníků. Poté co se stanoví obrok, nechává se na rolníkovi, kdy a jakými prostředky si ho opatří. Rolník se pouští se do jakéhokoli podnikání, které ho jen napadne, a často cestuje dva tisíce kilometrů, aby vydělal peníze. (...) Porušování zákonů je četné všude; zločiny jsou všude strašné.“

(Z knihy R.Pipese: Rusko za starého režimu