Volynští Češi

Na audienci u cara, která proběhla v rámci Všeruské etnografické výstavy v Moskvě v roce 1867, byly domluveny pobídky k přestěhování Čechů na Volyň a do ostatních oblastí Ruského impéria. Stěhování za pracovními příležitostmi bylo tehdy běžné – ve stejné době se utvořily naše menšiny například ve Vídni a v Budapešti. Na druhou stranu bylo jednodušší odjet vlakem či vozem na Východ něž plout do států Severní Ameriky (například Volyň tehdy hraničila s Rakouskem-Uherskem a přesídlenci mohli jet vlakem až k hraničnímu městečku Brody).

Jen migrace zemědělců z Čech do bývalé Volyňské gubernie, velké asi jako Čechy, nabylo masovějšího charakteru. Carská vláda zde nabízela výhodný odkup půdy a lesů (cena půdy byla asi desetkrát levnější než doma). Češi se začali stěhovat v roce 1868, nedaleko za hranicemi s Rakousko-Uherskem vznikla v okolí městečka Rovno nejvýraznější česká kolonie. O deset let později Češi založili nebo obývali kolem sta obcí. Volynští Češi vytvořili dosti uzavřenou komunitu oproti okolnímu obyvatelstvu kulturně vyspělejší a udržující národní tradice. Vlastně v cizím státě reprodukovali svou původní kulturu (s vlasteneckými názvy organizací jako Blaník - odbojová organizace vzniklá v roce 1941 - a časopisů jako „Hlasatel“) jako to dělají například Rusové v současnosti u nás. Češi se na Volyni a v Ruském impériu vůbec projevili jako šikovní hospodáři (pěstovali chmel, zakládali pivovary a cukrovary), dovedli vytvořit příjemné a kulturní prostředí („Má to doma hezký, jako o Čechů“, lze na Volyni uslyšet). Svépomocí budovali školy, zakládali až neuvěřitelné množství ochotnických divadelních kroužků, byli aktivními Sokoly a vysílali výpravy na všesokolské slety do Prahy. O společenský život se starali zejména také hasiči (vytvářeli hudební kapely, pořádali taneční zábavy). O udržení české národní identity svědčí zapojení volyňských Čechů do českých vojenských jednotek v Rusku za první světové války a podíl na osvobozování Československa za druhé světové války, jejich účast v 1. československém armádním sboru v SSSR.

Kruté následky na život krajanů na Volyni mělo rozdělení této oblasti mezi Polsko (západní část) a Rusko (východní část), což trvalo v letech 1921 až 1939. Sovětský systém se Čechů dotkl v různých omezeních i represích. Ještě drastičtější pro ně byla nacistická okupace (nacisté vyvraždili obec Český Malín a zničili řadu jiných obcí) a činnost nacionalisticky orientované Ukrajinské povstalecké armády.

O reemigraci se Volyňští Češi snažili již po vzniku samostatného Československa, ale dosáhli jí teprve až po druhé světové válce. Asi 40 000 lidí na základě dohody mezi ČSR a SSSR odjelo z Volyně a osídlovalo české pohraničí. Do Československa nemohly být přijaty například ženy, které se vdaly za Nečechy, a ti, kdo se již dříve přestěhovali za hranice Volyně.

V současné době žije na Ukrajině kolem 10 000 českých krajanů jako potomků migrace z předminulého století, v polovině 90. let vznikla Česká národní rada Ukrajiny (ČNRU), sdružující 20 obnovených krajanských spolků z různých oblastí. V rámci několika oficiálních českých programů zaměřených na krajany v zahraničí mohou potomci Čechů studovat na vysokých školách v ČR, na Ukrajinu jsou vysíláni čeští učitelé a do českých obcí a spolků také směřuje finanční pomoc určená na rozvoj krajanského života, ale i opravy škol apod.

Podle knihy J. Hofmana Češi na Volyni a materiálů MZV ČR:http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9234&idj=1&amb=1&ikony=&trid=1&prsl=&pocc1=