Po několika dnech se skupinky rudoarmějců začaly ubytovávat po jednotlivých chalupách. I v dílně se jich několik usadilo, mezi nimi ženščina-vrač s kleštěmi, několikrát použitými obvazy a jakousi mastí. Komandatura městečka pak byla ve Vodrážkových nájemních domech, toho času stejně skoro prázdných. Setkání se stepí a zároveň i s frontou bylo dramatické a neočekávané. Málokdo v městečku si uvědomoval, že má co dělat s lidmi z jiného kulturního okruhu, kteří by měli být poměřováni řekněme Íránem, ne ale Třeboňskou pánví — Němci přes všechnu aktuální zvlčilost byli z okruhu téhož, podle podobných mustrů mysleli i jednali. Navíc bylo vojákům po létech fronty těžko vysvětlit, že nejsou v území dobytém, ale osvobozeném — hranice rajchu byla relativně blízko a ráz krajiny ani lidí se nezměnil — možnost dorozumět se s Čechy, píšícími také jim nesrozumitelnou latinkou a tehdy až na výjimky ruštiny neznalými, byla pro vzdálenost obou jazyků jen minimální. Obvyklé armádní radosti spojené s drancováním náhle skončily a bylo těžko si odvyknout.

Jako první to pochopila Marie, když ji vojín Vasilij s jeseninovským obličejem náhle postavil v kuchyni čelem ke zdi, namířil na ni samopalem a poté vystřelil několik ran do stropu. „Nu, chozjájka, vot tak my rasstreljáli fašístov v górodě Kéňigsbergě!“ Když viděl její nelíčenou hrůzu, přidal: „Éto tólko šútka bylá!“ Ač takto divoce nevypočitatelný, byl Vasilij z ubytovaných v mnoha ohledech nejsympatičtější, snad mimo černého Gruzína, který přehrával Mile na pianinu Straussovy valčíky a Čajkovského. Ostatní byli nevýrazní hoši z vesnic, nedůvěřivě a s překvapením hledící na neznámý svět kolem.

Silvestr po několika dnech s podivem zaznamenal, že běženec Derkač beze stopy zmizel. Náš protagonista si myslel, že z bláhového strachu někam utekl. Jediný, kdo všeobecnou radost nesdílel, byl František Vodrážka. Lépe řečeno, kalilo mu ji pomyšlení na ruskou komandaturu v jeho nemovitostech. 

…

Za několik dní po popravě se celá posádka z městečka odsunula. Otec Silvestr záhy po odjezdu svých podnájemníků shledal, že v domě chybí řada předmětů, od kýčovitých sošek přes náramkové hodinky až po ubrusy, které se měly stát v budoucnosti Milinou výbavou. C. a k. minulost v něm zabouřila a vydal se za zbojníky. Dostihl je brzy, vozový trén byl právě v mírném kopci za městečkem a postupoval jen zvolna. Nechal se dovést ke komandantovi a pomocí rukou a nohou mu vylíčil povahu svého problému. Komandant odpověděl takto: „Ukradené věci musí být v těchhle vozech. Prohledej je, když je najdeš, zastřelíme zloděje. Když je nenajdeš, zastřelíme tebe. Za pomluvu Rudé armády.“ Chvíli trvalo, než Silvestr porozuměl smyslu jeho slov, několikrát opakovaných. Nebylo pochyby, že to i ono je myšleno vážně. Vítr od Kumy a Kubáně mu zadul do obličeje s nebývalou silou a Silvestr pochopil některé pravdy kulturní antropologie, dosud mu skryté. Lépe živému psovi než mrtvému lvovi, praví staré přísloví.

Z kopečka dolů běžel jako znovuzrozen. Řada jiných v městečku byla ovšem obdarována, vojáci stejně rádi i rozdávali, bylo ostatně obtížno s sebou ve válečných podmínkách všechno vláčet.

Komárek, S. Černý domeček. Brno : Petrov, 2004. s. 110-114.