Tomáš Vlach: Fučíkovy děti - migrace Čechů do Kyrgistánu

Nikde není tolik památníků Julia Fučíka jako v Kyrgyzstánu. Komunistický novinář sem jezdil psát o svých krajanech - nadšencích z družstva Interhelpo, kteří přijeli ve dvacátých letech budovat Sovětský svaz. Zapomenutou stepní pevnost přeměnili v sovětské průmyslové město. Stalinský režim se jim odměnil zatýkáním a podezíráním, a tak se většina z nich nakonec vrátila domů. V Kyrgyzstánu jich zůstalo jen několik desítek. Jejich potomci neumějí česky, ale stále se hlásí k zemi svých předků. Zároveň své staré vlasti vyčítají, že se o ně kvůli jejich komunistické minulosti nestará, jak by měla.
„Před námi je Fučíkův park, nalevo Závod Klementa Gottwalda, ulice Interhelpo - to vše tady naši předkové postavili a podívejte se, v jakém stavu to teď je,“ ukazuje předsedkyně krajanského spolku Nazdar Světlana Kyrallová. Stojíme v ošuntělé čtvrti na okraji hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku. V roce 1925 tu byl jen stepní vojenský tábor a nedaleko odtud železniční stanice. Právě na ni přijel první transport s českými, maďarskými, slovenskými i německými komunisty, kteří tu v následujících letech vybudovali na svou dobu moderní průmyslové město.

INTERHELPO
Interhelpo se jmenuje toto místo i dnes. Z potomků jeho budovatelů však zůstalo jen pár lidí a do otlučených domů se nastěhovali Kyrgyzové z okolních vesnic. Místní považují současné Interhelpo za jedno z nejdivočejších míst v Biškeku, po setmění si tu lze snadno vykoledovat přepadení skupinou frustrovaných mladíků. Stadión Sokola dávno zohyzdily sovětské agitační cedule -„sportem k obraně vlasti“ - a fabriky vypadají všechny stejně. Je to klasická historie: bizarní průmyslové komplexy přestaly vyrábět hned po rozpadu Sovětského svazu kvůli nulové konkurenceschopnosti a jejich areál si rozdělili drobní výrobci. Na rozbitých chodnících jsou louže, do kterých člověk zapadá po kotníky, a z baráků opadává omítka. Budova někdejší noclehárny se hroutí. Ke cti jí slouží, že ji Středoevropané v roce 1925 postavili z nepálených cihel, a přesto přežila sovětské budovy vystavěné z materiálu produkovaného místními cihelnami.

PROBLÉM S ČEŠTINOU
Nikdo z českých veteránů, již zažili transporty z rodné země, podle Světlany Kyrallové už nežije. Poslední zemřeli před dvěma třemi lety, a tak spolek Nazdar sdružuje jen jejich potomky, kteří se narodili na území SSSR.
„Je nás kolem 250 Čechů, k tomu zde žije 120 Slováků a 105 Maďarů,“ vypočítává Světlana a ukazuje mi propagační materiály, které spolek dostává od české ambasády v sousedním Kazachstánu. Nevládní organizaci Nazdar založila Světlana Kyrallová za pomoci svého syna Alexandra před třemi lety. Od kyrgyzské vlády dostali kancelář v Paláci národů v centru Biškeku. Sídlí tu společně s třiceti dalšími spolky, například Kurdy, Inguši či Ukrajinci -kyrgyzská vláda se k národnostním otázkám staví vstřícně.
I když se Nazdar snaží a česká ambasáda všemožně spolek podporuje, jeho úsilí jen potvrzuje známou skutečnost, že bez dobrých kontaktů nic nejde. Prvním a zásadním problémem je, že nikdo z české komunity neumí česky. Kursy, na nichž přednášejí stážistky z Karlovy univerzity (na státní univerzitě v Biškeku funguje katedra bohemistiky), k ničemu nevedou. Česká vláda nabízela kyrgyzským krajanům tři místa na jazykových kursech v České republice, Světlana Kyrallová ale tvrdí, že jenom jeden zájemce si byl schopen zaplatit letenku. Jenže ani ten se toho moc nenaučil. Od neznalosti češtiny se odvíjí všechno ostatní: ačkoli je Alexandr počítačový odborník, v prostředí českého Internetu je bezradný. Internetových stránek spolku (www.nazdar. host.net.kg) si nikdo příliš nevšímá a na frekventovaných českých serverech na ně odkaz nenajdete. Bez znalosti jazyka je pro členy spolku obtížné vyhledat třeba jen pravidla pro pomoc českým krajanským komunitám či zákon o pobytu cizinců. Bez pomoci stážistky si neumějí přečíst žádný český papír.

RÁJ KOMISAŘE MAREČKA
Vnučka Rudolfa Marečka Elvíra bydlí na sídlišti číslo pět, je jí kolem padesáti, má ruského manžela a provozuje vlastní firmu. Ukazuje mi fotografie z několika alb a stěžuje si, že osud členů Interhelpa už nikoho nezajímá.
„Od kyrgyzských úřadů dostali veteráni družstva o státním svátku dvě kila mouky a cukru. Přitom to byli oni, kdo postavil Biškek. A také od české vlády žádnou pomoc nevidíme, to Slováci se k nám chovají lépe. A čas běží, jen v minulém roce zemřelo patnáct veteránů Interhelpa, celé stáří živořili na nízkých penzích,“ líčí Elvíra Marečková.
Světlana Kyrallová vzpomíná na návštěvu českého prezidenta Václava Klause v létě roku 2004, při které organizátoři pustili na schůzku s prezidentem jen ji samotnou: „Všichni se na prezidenta strašně těšili, ale odmítli nás, že jsme přišli pozdě,“ říká.
Jejich rodiče sem přilákala idea společnosti, v níž jsou si všichni rovni a budují lepší svět, než je ten kapitalistický. Rudolf Mareček, trochu dobrodruh a ještě více utopický komunista, odešel před první světovou válkou s celou rodinou do ruské Besarábie, aby zde žil v komuně. Na začátku války ho carská vláda jako cizince ze znepřátelené země odsunula do Střední Asie a v Alma-Atě na území dnešního Kazachstánu vstoupil Rudolf Mareček do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Vzápětí se postavil do čela povstání, a když bolševici zvítězili, poslali ho jako zvláštního vyslance do Číny. Měl přivést nazpět tisíce Kyrgyzů, kteří do Číny utekli po nezdařeném povstání proti carskému režimu. Číňané ale prokoukli jeho německý akcent a zavřeli Marečka do zindanu, jámy sloužící jako vězení. Ven se dostal na přímluvu francouzského diplomata a spolu s několika tisícovkami Kyrgyzů se vrátil zpátky do Sovětského Ruska.
Ruská státní moc - a to jakákoliv -se dívá na cizince skrz prsty a ani bolševici nechtěli přes jeho nesporné přednosti zařadit Marečka do svého aparátu. Mareček o to ani nestál. Oblíbil si kyrgyzské hory a žil myšlenkou přivést sem evropskou civilizaci.
Když v roce 1922 vyzvala Komunistická internacionála světový proletariát, aby pomohl novému státu Sovětů, zjevil se Mareček oblečený jako rudý komisař v kožené bundě a vysokých botách v Československu. Během tří let se mu podařilo nalákat tisícovku nadšenců a připravit první transport. Protože sovětská strana požadovala výhradně práceschopné obyvatelstvo pokud možno s vlastními výrobními prostředky, členové Československého průmyslového družstva Interhelpo si vzali úvěry u bankovních domů a nakoupili všechno potřebné vybavení. Konečně v březnu 1925 vyrazil z Československa první vlak. Bylo v něm 133 členů družstva i s rodinami, celkem 405 lidí. Ovšem bez Marečka, kterému československé úřady dva dny před odjezdem zabavily pas. Jeho aktivity se zdály policii podezřelé, a tak strávil nějakou dobu ve vězení. Když ho propustili, spěchal Mareček do Moskvy a požádal o sovětské občanství. Získal je v roce 1930, od té chvíle ho ale - pro změnu sovětské úřady - nepustily dále než k Uralu. Když se konečně objevil v Biškeku, členové Interhelpa už z počátečního nadšení v mnohém vystřízlivěli.

LEPŠÍ JE KAPITALISTICKÉ VĚZENÍ
Zpočátku žili příslušníci Interhelpa v rozpadlých barácích někdejšího vojenského tábora. Pracovali šestnáct hodin denně a za rekordně krátkou dobu postavili dnešní čtvrť Interhelpo i čtyři nové fabriky: cihelnu, závody na zpracování kůže a nábytku i strojírnu. Přistěhovalci neočekávali žádný luxus, životní podmínky byly ale daleko horší, než si dokázali představit. Historik A. Kanimetov v listě Slovo Kyrgyzstana píše: „Lidé, kteří přijeli s prvním, druhým a třetím transportem, zůstávali bez elektřiny a vodovodu. Nedostávali výplatu, místo toho měl každý dělník kapesné 37 kopejek na den. Rodiny hladověly, a aby přežily, musely prodávat věci, které si přivezly s sebou.“
Už rok po příjezdu se chtěli někteří členové družstva vrátit. Další navrhovali, aby mohli alespoň kontrolovat prodej vlastní produkce, jenž podléhal sovětským úřadům. Družstvo ale ovládlo „tvrdé jádro“. Veškeré námitky byly považovány za kontrarevoluční slabost a jejich původce byl vyobcován. Například lékař Josef Novák před stranickou komisí prohlásil, že je lepší „žít v kapitalistickém vězení než se podřizovat byrokratickým zákonům partajnické sovětské moci“. Musel z komunity odejít, později přednášel na lékařské fakultě v Čeljabinsku a zahynul za druhé světové války v československém armádním sboru.
Ve třicátých letech začalo družstvo konečně prosperovat. Mělo asi půldruhého tisíce členů, většinou řemeslníků, a ti učili novou generaci místních. Každou neděli pořádali pracující sešlosti v parku, na sobotní tancovačky mohli i ruští osadníci, populace Interhelpa se tak postupně mísila s dalšími osadníky, především Rusy. V polovině třicátých let narušily alespoň částečnou idylu stalinské represe, které dopadly i na cizince z Interhelpa. „Najednou vadilo, že podniky vedou Češi, mluví se v nich česky, patří Čechům, a k tomu všemu se obrovským tempem rozvíjejí,“ říká Světlana Kyrallová. Lidový komisariát vnitra (NKVD) pozatýkal většinu členů nejvyššího vedení kolonie a podniky, které byly dosud ve vlastnictví družstva Interhelpo, znárodnil. V některých případech se oběti dostaly do soukolí represí náhodou. Jeden z příbuzných Elvíry Marečkové byl zatčen cestou k přijímacím zkouškám na vysokou školu, když na jakémsi nádraží psal dopis matce. Protože používal latinku, a k tomu ještě kreslil jakýsi obrázek, službu konající agent NKVD si vše vyhodnotil jako špionáž. Stávalo se také, že krajan kvůli malicherné příčině udal krajana. Vlastě Horáčkové bylo v době, kdy zatkli jejího otce Rudolfa, šest let: „Probudila jsem se ve čtyři ráno a kolem mě byli cizí lidé. Táta sedí na židli v pokoji, oni šťourají všude kolem, máma se chudák celá třásla.
A pak ho odvezli. Měl neveřejný soud, dostal deset let. Když jsme za ním přišli, v nestřežené chvíli nám podal papírek se jménem člověka, který ho udal. Hráli spolu karty a pohádali se,“ vzpomíná Horáčková. Její otec zakrátko zemřel v pracovním lágru ve stepích Kazachstánu. Rodině nepovolili vystěhovat se v pětačtyřicátém do Československa, a tak po svatbě odjela Vlasta Horáčková se svým manželem do Vladivostoku. Dnes žije ve čtvrti Interhelpo v původním domku po Češích, který se vzhledem už nijak neliší od těch místních. Dostává penzi 932 kyrgyzských somů, asi 500 korun, což stačí jen na plyn a elektřinu.

RUDÍ EMIGRANTI CHTĚJÍ DOMŮ
V padesátých letech si předseda Mareček vymohl přes prezidenty Zápotockého a Novotného, aby veteráni dostávali vyšší důchody. V devadesátých letech se situace obrátila a z komunisty protežované historie se stala přítěž.
„Příbuzní v Československu, se kterými jsme si dopisovali, nás požádali, abychom kontakty přerušili,“ říká Anastázie Isičenková z nejmladší generace krajanů. Teprve po deseti letech prý pochopili, že problémy jim kvůli komunistickému příbuzenstvu v Kyrgyzstánu nikdo dělat nebude. A tak si znovu dopisují.
Anastázie a další asi dvě desítky krajanů by se chtěly do Česka vystěhovat. Část z nich si na českém velvyslanectví v Alma-Atě (kazašsky Almaty) zažádala o pasy zahraničních Čechů, další se k tomu chystají. Odůvodňují to různě, od ekonomických problémů (například syn Světlany Alexandr vystudoval tři vysoké školy, umí výborně anglicky, a přesto nemůže najít práci) až po narůstající nacionalistické vášně, panující mezi místním obyvatelstvem. Pravdou je, že dnešní Kyrgyzstán není nejlepším místem k životu a utíkají z něj i sami Kyrgyzové.
„Kolektivní přesídlování už proběhlo, obnášelo dvě vlny krajanů z Kazachstánu a jednu z Ukrajiny,“ říká ředitel odboru kulturních a krajanských vztahů na českém ministerstvu zahraničí Zdeněk Lička. Takový způsob přesídlování podle něj už nemá velkou budoucnost, protože do skupiny se s pomocí úplatků vyplacených organizátorům z řad krajanů pokoušejí vetřít lidé, kteří nemají k Česku žádný vztah, a ambasáda musí všechny žádosti příliš důkladně prověřovat.
„Upřednostňujeme individuální přístup, krajané musí sami vyvíjet iniciativu,“ říká Lyčka. Na základě pasu zahraničního Čecha je skutečně možné přestěhovat se zpět do vlasti, podle Světlany Kyrallové jsou ale pro českou komunitu zásadním problémem peníze. V zemi, kde průměrný plat činí v přepočtu tři tisíce korun, je prý velmi těžké shromáždit několik tisíc korun na cestu, nemluvě o prostředcích do začátků. Podobné je to s kursy češtiny organizovanými v Dobrušce - Česká republika platí všechny výlohy, na cestu ale přispívá jen zhruba šesti tisíci korunami. Jenže letenka Aeroflotu stojí přes dvacet.
Krajané z Interhelpa si vysvětlují nezájem ve vlasti svých předků politikou. „Potomci bílých Čechů, tedy těch, co přišli do Ruska ještě před Říjnovou revolucí, na tom jsou lépe. Máme smůlu, že jsme rudí,“ stěžuje si Elvíra Marečková.
„To je nesmysl, abychom vytahovali něco z roku 1925,“ reaguje Zdeněk Lička z ministerstva zahraničí. Obě strany tak narážejí na neporozumění typické pro dva odlišné světy. Potomci krajanů, kteří svá nejlepší léta prožili v komunistickém režimu a nikdy nepoznali nic lepšího, těžko chápou, že se u nás tato ideologie zkompromitovala a sjednocuje jen ojedinělé skupinky fanatiků. A pro naše úřady - i nás ostatní - je zase těžké pochopit, že sehnat pár tisíc korun na tak zásadní věc, jako je cesta za lepším životem, může být pro někoho nepřekonatelným problémem.

Reflex , 23/2006