T.G. Masaryk: Rusko a Evropa. Úvod: Ruský mnich

Přehlížíme-li vývoj od Petra, vidíme, že Rusko je rozdvojeno ve dvě poloviny, v Rusko staré s kulturou předpetrovskou a v Rusko nové, evropské.

Bedlivý pozorovatel může velmi živě procítit a prožít podstatu a vývoj tohoto kulturního rozdvojení na cestě Ruskem. Jedeme-li z Evropy (Rusové sami jdou přes západní hranice vždy do "Evropy") do vnitřního Ruska, musíme dříve procestovat neruské provincie a země, Polsku, baltské provincie nebo Finsko - musíme projet anektovanými částmi Evropy, katolickými a protestantskými národy se starou evropskou kulturou, jejichž přičlenění k pravoslavnému Rusku je dosud hodně vnější. Čím dále pronikáme od západu k východu, tím více se vzdalujeme od Evropy, která se konečně omezuje jen na železnici, bufety na nádraží a tu a tam na evropsky zařízené hotely. Tutéž odlišnost pozorujeme mezi Petrohradem a Moskvou a v Moskvě (ovšem i v Petrohradě) zase mezi moderními čtvrtěmi a starou, ruskou Moskvou; nové, hodně evropské město je Oděsa.

Na rozdíl od hlavních měst, zejména Petrohradu, je venkov, je vesnice ruská. Panský dům si zařídil aristokratický velkostatkář po evropsku; právě tak jsou stále se množící továrny na venkově evropské oázy. Evropská jsou vůbec většinou všechna zařízení technická, praktická: železnice a továrny, ale také banky a zčásti i obchod (vedle ruského obchodu), vojenství, loďstvo a zčásti i byrokratický státní stroj. Ovšem, kdo např. je nucen poprvé navštívit varšavskou poštu, bude mít hned odpuzující dojem z ruského státního stroje. Vidíme všude, jak se ráz evropský spojuje s ruským, a pří troše cviku rozeznáváme přechody a ro~anité spojování obou živlů; pečlivější pozorovatel a znalec rozezná to, co bylo z Evropy přímo importováno, od toho, co se napodobilo, přizpůsobilo; vidíme, jak se Rusko a Evropa spojují v malém i ve velkém.

A brzy poznáváme ovšem tytéž odlišnosti nejen na věcech, nýbrž i na lidech: setkáváme se s evropským a ruským myšlením a cítěním v nejrozmanitějších směsicích; velmi brzy se přesvědčíme, že evropeizace Ruska nezáleží jen v přejímání jednotlivých idejí a jednotlivých praktických zařízení, nýbrž že se zde děje zcela zvláštní historický proces, při němž se staroruská podstata, staroruská kultura a způsob života přetvořuje a rozkládá tím, že vnikají mravy evropské, evropská kultura a způsob života. V sobě, ve svém nejvlastnějším nitru Rus, vzdělávající se evropsky, prožívá tento rozpor:; úloha spojit organicky a sjednotit to, co ruského zdědil, s tím, co evropského přejal, vnucuje se mu sama sebou. Těžká úloha! Jen si představme hodně živě protivu, kterou tvoří se vší živoucností na jedné straně ruský sedlák - a dosud sedlák znamená Rusk oa na druhé straně spisovatel, důstojník, statkář nebo technik, jenž žil v Paříži, v Berlíně nebo v Curychu a zvykl tamějšímu životu. A tito lidé mají myslit

I a pracovat nejen vedle sebe, nýbrž i spolu a jeden pro druhého!

Duchovní protivu mezi Ruskem a Evropou prožijeme v jejím plném významu v ruském klášteře. Tam nalezneme nejčistší a nejstarší ruský život, staroruské cítění a myšlení; tento život se nalezne již v klášterech petrohradských, ale ještě více v odlehlých klášterech a poustevnách. Rusko, stará Rus, to je ruský mnich. Měl jsem příležitost prožít to velmi živě hned při své'První návštěvě v Rusku. V Moskvě jsem se pohyboval v kruzích duševně nejpokročilejších, avšak jednoho dne jsem se uchýlil z tohoto evropského kruhu do slavné Trojickosergijevské lávry u Moskvy. Klášter sám přenáší nás svým zařízením, svými poklady a ostatky do Ruska 14. století; ale ještě dále nazpět v dějinách se ocitáme v poustevně Getsemane, ležící poněkud stranou od hlavního kláštera. Uprostřed lesa poustevna se starým dřevěným kostelem – pravé Getsemane! Toto Getsemane jsem cítil tím živěji, že jsem po celé dny předtím s Tolstým a jeho přáteli uvažovalo náboženských otázkách; náhodou byl tehdy v Moskvě také Brandes a vykládal francouzským jazykem své literární názory, a tu pojednou poustevna Getsemane s podzemními jeskyněmi, zázračnými ostatky a obrazy svatých! Vysoce postavený přítel Tolstého mi dal doporučení pro hlavu kláštera, a tak mi bylo umožněno prohlédnout vše dokonale; nezapomenutelným mi zůstane můj průvodce poustevnou. Mladý mnich, asi pětadvacetiletý, který vyrostl v klášteře a v jeho okolí a žil úplně v pravověrných představách a ideách svého kláštera; svět mu zůstal cizí, já byl mu poslem, částí tohoto světa, před kterým dosud prchal. A nyní měl mě provázet katakombami a vykládat mi, co jsem viděl - předměty, k nimž se odnášely jeho nejvroucnější modlitby, měly být vykládány Nerusovi, Evropanu, kacíři, jako věci ve výkladní skříni! Pozoroval jsem, jak můj průvodce je zmaten, a bylo mi ho líto, ale přiznávám se, že jeho rozpaky poněkud dráždily Evropana ve mně; klaněl se před každým ostatkem a každým obrazem, zejména před mocnějšími, křižoval se téměř neustále, klekal a dotýkal se posvátných předmětů a míst čelem a ústy; prohlížel jsem si všechny věci pozorně a pozoroval jsem vzrůstající strach mnichův, jenž zcela zřejmě čekal každý okamžik, že mě nebe potrestá za mou zpupnost a Ďevěru. Trest se nedostavil - aniž o tom věděl a to chápal, probouzely se jistě na dně jeho duše tiché pochybnosti; to jsem pozoroval na jeho vytrvalé prosbě, abych se poklonil alespoň před nejdůležitějšími ostatky - to nebyl již strach o kacíře, nýbrž usilování o to, aby nemusil zažít, že trest při nejsvětějším ostatku se nedostaví... Když jsme prohlédli katakomby, chtěl jsem se dát na zpáteční cestu, ale můj průvodce nepovolil a přidružil se ke mně. Brzy jsem si uvědomil, že se mnich chce nyní tak éode mne něco dovědět, a skutečně povolil své zvědavosti úplně uzdu - a jaká to byla zvědavost, jaká žhavá touha dovědět se něco o světě, o Evropě! Z jeho očí sršelo toto hladové dychtění po světě a nemohl jsem se mu dost navypravovat a navysvětlovat. Konečně se začal vyptávat, on Rus Nerusa, na Moskvu, Petrohrad, na Rusko. Tak jsme několikrát přešli cestu od poustevny ke kraji lesa; můj průvodce se vyptával neúnavně znovu a znovu; dosud posuzoval svět jen ve světle bible a svatých legend a nyní slyšel věci neslýchané a netušené. Konečně jsem se musil vrátit do hlavního kláštera, můj mnich mě doprovázel přese všechno očekávání, a ačkoliv jsem mu několikrát a velmi srdečně děkoval, až před samou lávru, a nevracel se, ačkoli jsem se s ním loučil, a zůstával stát... přijal by a očekával ode mne dar? Tato myšlenka mě trápila již několik okamžiků; styděl jsem se za ni, urážela mě přímo, ale konečně nebylo pochybnosti, že můj ve víře silný a světem opovrhující mnich byl zvyklý brát dary. V hlavě mi vířily myšlenky o Rusku-Evropě, víře-nevěře; cítil jsem, že mi ruměnec studu stoupá do tváře, když jsem strážci Getsemane vmáčkl do očekávající ruky bankovku...

Takové a mnohé podobné zkušenosti, zejména dojmy na pouti k některému z hlavních klášteru a ještě více styk se starověrci a sektáři, zkrátka pozorování a studium církevního života náboženského podávají nám náležitý obraz starého Ruska z doby před Petrem. Je nutno cítit, čím duchovně byl a stále ještě je pro Rusko třetí Řím - Moskva, potom pochopíme také evropské a poevropštěné Rusko.

Za první uvedení do starověreckého zázračného světa děkuji Tolstému: jeden z nejlepších starověreckých obchodníků starožitnostmi v Moskvě odhalil mi za jeho vedení tuto starou Rus ve vší plnosti.

Staré Rusko, Rusko jako protiva Evropy! A přece - mnich v Getsemane, poutníci, starověrci, sedlák, všichni mě přenášejí do věřícího dětství - tak jsem věřil a jednal, když jsem jako chlapec chodil na pouti, tak věří a jednají dosud děti a ženy našich slováckých sedláků, když putují k zázračnému obrázku Panny Marie na Hostýně, tak věřila a učila mě matka; ale dětství minulo navždy, právě protože dětství musilo ustoupit zralejšímu věku...

Rusko uchovalo dětství Evropy, reprezentuje v ohromné mase svého selského obyvatelstva křesťanský, zvláště byzantinský křesťanský středověk. Bylo jen otázkou času. kdy se středověk musil probudit k novověku - to sta1o silnější měrou Petrem a jeho nástupci.

Hodný kus civilizovaného i necivilizovaného světa, ale musím doznat, že Rusko mi bylo a je nejzajímavější zemí; návštěva v Rusku mě mnohem více překvapila, ačkoli jsem Slovan, než návštěva v kterékoli jiné zemi. Anglie, Amerika atd. mě vůbec nepřekvapily; i nejnovější věci připadaly mi jen jako zřejmé pokračování v tom, co vidím a prožívám doma. Jinak Rusko: ačkoli jako Slovan vyciťuji v ruské literatuře, jak se domnívám, zcela dobře to, co nazýváme duchem jazyka a národa, ačkoli mi ruský život, jak jej vyciťuji z děl ruských spisovatelů, podává také můj vnitřní život citový, pokud je slovanský, s intimností právě slovanskou a způsobem mně vlastním, přece mě Rusko překvapilo! Evropan, žijící s přítomnou dobou, bezděky již obrátil své myšlenky k budoucnosti; anticipuje závěry k daným premisám historickým - v Rusku je přenášen do minulosti, často do středověku, a to se pak jeví úplně jinak než moderní život nejpokročilejšího Západu. Tento celkový dojem nemůže snad být zesílen v nekřesťanských zemích asijských a afrických, poněvadž jsou právě jiného rázu, kdežto Rusko má ráz stejný, tutéž jakost, Rusko je, čím Evropa byla…

Rusko je - také Evropa. Stavím-li tedy Rusko a Evropu proti sobě, srovnávám dvojí období; Evropa není Rusku podstatně cizí, ale Rusko si ji přece neosvojilo, dosud neosvojilo úplně.