- Прочитайте исповедь русского имигранта в Чешской Республике.
- На каком этапе культурного шока он находится (посмотрите в теме Национальных характер, нравы, обычаи, быт).
- Выпишите, какие черты чешской культуры и поведения чехов он считает типичными. Вы согласны? Как вы бы дополнили данный список?
- В чем разошлись ожидания Владимра Ведрашко и реальность жизни в Чехии?
Vladimir Vedraško, 50 let, ředitel vydavatelství Human Rights Publishers v Praze, Rusko
Odešel jsem ze země se zvýšeným rizikem politické nestability
Můj život v bývalém SSSR se dá definovat jako velice úspěšný. Musím říct, že i dnes není pro lidi mé kvalifikace život v Rusku spojen s nějakými většími komplikací. Proč jsem přesto musel na čas opustit Rusko a přesměrovat svůj „byznys“ do České republiky? Protože nechci pracovat v regionu se zvýšeným rizikem politické nestability, která nevyhnutelně vede k ekonomickému ohrožení pro drobné podnikatele. Drobné podnikání se během 15 let své existence v RF nikdy se netěšilo přízni státu, nikdy nepoužívalo žádných výsad a privilegií. To znamená nejen krátkozrakost politiků, ale i absenci perspektiv v ekonomice, protože ta bez normálního „malého byznysu“ nemůže existovat. Proto je pro člověka, jako jsem já, spojovat své obchodní zájmy s ruskou realitou nebezpečně drahý luxus, je to druh ruské rulety…
První myšlenka na téma odjezdu z vlasti se do mé hlavy dostala hned po ekonomické krizi v Rusku v srpnu 1998. Podotýkám, že před tím mne nikdy v životě nenapadlo někam odjíždět. Byl jsem svatě přesvědčen, že Rusko jde kupředu, ale default z roku 1998 této mé iluze zruinoval. Pochopil jsem, že nemůžu spoléhat na nestabilní stát, který pro své poctivé občany nezajišťuje možnost normálně si užívat ovoce své těžké práce. Byla to pro mne smutná zpráva, protože pro mne by bylo mnohem vhodnější, kdybych mohl pracovat doma a do zahraničí bych jezdíval jenom na dovolenou. Opakuji, že bych rád žil a pracoval v Moskvě, ale dnes to nejde. Rozhodoval jsem se asi půl roku. Default jako poslední kapka přišel v srpnu 1998 a jízdenku do Prahy jsem si koupil na jaře 1999. Nikdo mne ale nepronásledoval. Ačkoliv pracuji v takové specifické oblasti jako lidská práva, musím říct, že nikdo mi v Rusku schválně nečinil kvůli přesídlení do Prahy žádné potíže. To, že jsem se nakonec rozhodl začít pracovat v Čechách, také nemělo negativní dopad na cokoliv, co je spojeno jak s mou praxí, tak s mým soukromým životem. Nikdo žádné klacky pod nohy vydavatele Vedraška z důvodu jeho přestěhování do Prahy neházel. Žádné represálie jsem nezažil ani si nemůžu představit, jak bych postupoval, pokud by k tomu někdy příště došlo.
Imigrant na 50%
V podstatě jsem ale z Ruska nikam natrvalo neodjížděl. Jenom se zabývám rozvojem svého původního byznysu v Česku. Mám své pobočky v Moskvě, v Iževsku a v Praze. Pokud se rozhodnu dělat totéž v Bělehradě nebo v Paříži, stane se to. V Moskvě mám rodinu, žije tam manželka a dcera. Sám ale posledních šest let žiji v Praze. Je pro mne zajímavé dělat tu práci, kterou umím, tj. dělat žurnalistiku a vydávat knihy. Dělám to rád teď v Praze, ale v žádném případě nejsem ničím vázán a můžu kdykoliv svůj byznys přenést někam jinam.
Rodina reagovala na mé rozhodnutí s pochopením a zájmem. Teď žijeme ve dvou domovech, rádi cestujeme z Moskvy do Prahy a zpátky, a do jiných evropských měst. Rodina to brala jako další můj projekt rozvoje firmy. Domluvili jsme se, že pokud během půl roku plán zkrachuje, můžu se klidně vrátit domů Je to riziko povolání a rodina to chápe.
U nás to chodí jinak. Nikdy jsme se třeba na naši dceru nedívali z hlediska jejích školních známek. Vycházíme z toho, že dítě dělá tu svou studijní práci tak, jak to jen jde a prospívá v tom, co je opravdu zajímá a baví. Totéž pravidlo platí i pro můj český byznys. Nejsem sám s jeho výsledky spokojen a myslím si, že by bylo možné dosáhnout mnohem více. Ale jediný fakt, že jsem tady již šest let a má rodina a celé příbuzenstvo kdykoliv může navštívit Česko, odpočinout si v Karlových Varech a přitom se cítit v ČR skoro jako doma (to nemluvím o spoustě dalších možností, které ten můj pobyt tady mé rodině poskytuje), váží více, než jakékoliv pochybnosti o správnosti našeho společného rozhodnutí.
Československo vždy patřilo do sféry mých zájmů
Základním zdrojem mé informovanosti o České republice bylo mé vzdělání (studoval jsem právě státy Východní Evropy, do nichž by se dalo zařadit i Česko), pak jsem získal velké zkušenosti vyplývající z mé práce pro noviny „Pravda“ (tam jsem dělal právě v oddělení socialistických zemí). Československo vždy patřilo ke sféře mých zájmů a dá se říct, že jsem si vždy více méně dobře představoval, co se tady dělo. Samozřejmě, že dnes toho vím o ČR mnohem více, ale jsou vědomosti, kterých se dá nabýt jenom v průběhu bezprostředního života v té či oné zemi. Informovanost o Česku před stěhováním sem bych ocenil jako optimální. Vlastně i dnes je optimální: vše, co nutně potřebuji k tomu, abych tady žil a pracoval, vím díky neustalému sledování českých medií a také díky pracovním kontaktům.
Dříve jsem V České republice již několikrát pobýval. Nebylo to příliš často, přesto to ale bohatě stačilo k tomu, abych si udělal jistý obraz země a lidí, kteří tady žijí. Byl jsem tu jako turista několik týdnů v jednom kuse, prohlédl jsem si spoustu různých památek, zjistil jsem pro sebe spoustu zajímavých a užitečných věcí. Mluvil jsem s potencionálními partnery, studoval jsem různé možnosti založení firmy a jejího dalšího vývoje, otázky financování, daňové legislativy, mluvil jsem i v Moskvě s lidmi, kteří v Čechách již působili. Zkrátka byl to docela podrobný průzkum českého terénu.
Co se mi však tehdy zjistit nepodařilo, tak to je kafkiánská podstata českého úřednictví. Ale konec konců, když jsem to tajemství pro sebe odhalil, tato zvláštní stránka zdejšího života se mi vůbec nezdála horší v porovnání s tím, jaké mají podvědomí ruští úředníci, kteří s Kafkou nemají nic společného. Na druhou stranu jsem hodně cestoval a viděl jsem úředníky v jiných státech. V základě jsou všude stejní, protože vykonávají důležitou státní funkci. Zjistil jsem, že úředník, který se na člověka neusmívá a vůbec se vůči němu nechová nijak zvlášť přátelsky, ve skutečnosti nemusí být naladěn proti či snažit se nějak ho poškodit. Úřednická lhostejnost často naopak znamená vysokou stupeň profesionality. Nemusí to být ani spojeno s nějakou diskriminaci nebo s tím, že „Rusy tady zrovna moc v lásce nemají“. To není pravda. Charakter nejen českého úředníka, ale vůbec každého Čecha je jiný než charakter ruského, respektive „sovětského“ člověka. Ale to se nedá pochopit během turistického výletu, takové zkušenosti přinášejí jenom roky života tady.
Optimální poloha a jazyk, spousta kolegů a známých
Česká republika se mi zdála jako další adresa pro mou pobočku jako optimální. Na seznamu jsem měl ještě Polsko, Maďarsko a Rumunsko, ale nakonec těch plusů vyšlo nejvíce pro ČR. První, co jsem hned ocenil, byla zeměpisná poloha: uprostřed Evropy, odkud se dá celkem snadno a rychle dostat kamkoliv. Bodem číslo dvě byl jazyk: čeština se mi tehdy nezdála taková složitá jako třeba maďarština. Podotýkám, že jde o mé pocity před šesti lety, dnes byl bych už raději v hodnocení opatrnější. Dnes chápu, že čeština je strašně složitá, ale tenkrát jsem si to jednoduše představoval jako slovanský jazyk, který by se dal celkem rychle zvládnout.
S jazykem je to ale velice zrádná věc: částečně je to tak proto, že rusky mluvící cizinec se v češtině poměrně brzy začíná orientovat, rozumět základu řeči, ale je tam nebezpečí, že se mu to jenom zdá. Rusa může zradit jeho přehnané „slovanské“ sebevědomí. Stačí se jenom podívat, s jakou panovačnosti bohatá ruská lady v českém hypermarketu ukazuje prstem na zboží a obrací se na pracovníka obchodu ryze rusky, aniž by se snažila říct česky alespoň slovo. Je tam zavilé přesvědčení o tom, že rusky se tady musí rozumět stůj co stůj a tečka. Rusové často nerozumějí tomu, že je to jiná země, mluví se tady jiným jazykem. Co se týče způsobů chování, to bych už raději vůbec nerozebíral…
Mně lidé říkají, že mé češtině rozumějí a že je skvělé, že se snažím mluvit česky. Druhá věc je to, že sám lituji toho, že jsem češtině od začátku nevěnoval patřičnou pozornost. Ten jazyk je bohatý, velice zajímavý a složitý. Pochopil jsem to až teď a snažím se tuto mezeru ve svém vzdělání co nejdříve zlikvidovat.
Česko jsem si zvolil také proto, že tady žije spousta mých známých a kolegů, spolužáků-absolventů Moskevské státní vysoké školy mezinárodních vztahů. Jsou tady lidi, kteří pracovali v Moskvě jako diplomaté a novináři, třeba pracovníci Rádia Svoboda, anebo další kamarádi z časů naši spolupráce buď v Moskvě nebo v Bukurešti. Takových lidí by se sice dalo najít hodně i v jiných evropských hlavních městech, ale… Praha se zalíbila mé manželce, dcera se také do tohoto města zamilovala, proto na naši rodinné poradě bylo nakonec rozhodnuto ve prospěch Prahy.
Potřebuji žít v hlavním městě
Praha je pro mne velice důležitá. Jsem z politizované rodiny, pro kterou byly takové věci, jako spolupráce zemí socialistického tábora, součástí reálií, a toto téma bylo pro mne již tehdy s Prahou hodně spojeno. Jsem žurnalista, a proto z pracovního hlediska potřebuji hlavní město. Bydlím v centru Prahy, protože asi nejsem natolik nadaný podnikatel, že bych si mohl organizovat chod firmy tak, abych mohl na něj v klidu nahlížet z povzdálí. Pokud by se to ale v budoucnu změnilo, rád bych si pořídil nějaký krásný domeček v okolí hezkého rybníka. Podotýkám ale, že Praha je pro mne přijatelná ještě i z hlediska toho, že mé náklady (celkové, nejen finanční) tady přesně odpovídají množství a kvalitě toho, co za to dostávám. Je to pro mne velice výhodný kompromis.
ČR a Praha potvrdily svou původní pověst optimálního místa pro život. A to nejen v mém případě. Znám mnoho dalších lidí z ciziny, kteří tady žijí a pracují. Zdejší prostředí je přátelské a neagresivní, je tu možné celkem pohodlně žít a řešit své problémy. Každý zde prostě dělá svou práci. Často platím pokuty za špatné parkování, ale policisté se vůči mně chovají celkem dobře a přátelsky. Porušil jsem pravidla a za to mne trestají, nic víc. Příště budu snad rozumnější. Že by mi Češi s něčím pomáhali – to asi ne. Ale já o pomoc nikoho nežádám, o almužnu nestojím. Jsem silný a zdravý člověk, umím vydělávat peníze.
Česká zklamání a minizklamání
Zklamání určitě byla. Myslel jsem si, že pracovat natolik špatně, jak pracují Rusové, nemůže nikdo jiný, že jsme v tomto sportu bezkonkurenční šampióni. Mýlil jsem se. V ČR jsem potkal lidi, kteří byli schopni pracovat ještě hůř než Rusové. Byl jsem tím hrozně zklamán. A dodnes nemůžu pochopit, jak to tady přesto ještě funguje, když vše, co se služeb týče – sklo v okně, kohoutek v koupelně, zámek ve dveřích – se dá jakžtakž udělat až na třetí pokus. V Rusku je to jasné: máš problém – hledej „strýčka Vasju“, jenž ti za láhev vodky udělá cokoliv. Jak to udělá – svědomitě, nebo ne – to je jiná otázka, ale občas to udělá docela dobře. Existuje ovšem známé ruské přísloví, že ruce Rusům rostou ne jako představitelům jiných národů, tj. od ramen, ale z jiného tělesného orgánu… Já jsem byl ale překvapen, že i o Češích se to také dá říct!
Přitom je zcela nepochopitelné, jak v podmínkách nízké kvality služeb Česká republika navenek vypadá docela sympatickým a evropským způsobem. Mnohé věci tady fungují velice dobře, ale procento lidí, kteří svou práci neodvádějí tak, jak by měli, mi tady připadá jako překvapivě vysoké. Ale musím přiznat, že podstatná většina takových mých minizklamání byla spojena s mou nedokonalou češtinou a jazykovou bariérou.
Byl jsem překvapen českou lhostejností ve vztahu k jiným lidem. Často se to snaží schovávat pod rouškou tolerance. Příklad: neděle, šest hodin ráno, majitel domu, kde pronajímám byt, začíná velice hlasitě čistit chodník. Stačilo mu jenom říct, že ještě spím a potřebuji klid a ten rámus zmizel, ale není jasné, proč to vůbec dělal, vždyť je zřetelné, že půlka bydlících ještě odpočívá. Zajímavá je i reakce sousedů: z celého domu jsem se jenom já odhodlal k tomu, abych se akci majitele razantně postavil, všichni ostatní dělali, že spí a nic neslyší… Podle mého názoru, to znamenalo, že on je lhostejný vůči svým nájemníkům a oni zase kašlou na něj, a proto si každý může dělat, co chce. Další ilustrace této lhostejnosti je neskutečná špína na pražských ulicích, obrovské množství psů a psích výkalů všude.
Ještě jedna specifická věc: před šesti lety jsem často sledoval v televizi zprávy Euronews a hodně mne rozčilovalo, když si nějaký pracovník ČT mohl dovolit přerušit vysílání celoevropského kanálu přímo uprostřed věty, aniž by se nějak omluvil divákům. Ale ohromující je, že stejné praktiky v TV sledují i dnes, když už je ČR součástí EU. Co to je? Absence respektu, nepořádnost… Je to ze stejné „palety“ jako psí výkaly na ulicích nebo ten majitel domu, který chce vyčistit chodník a je mu přitom jedno, jestli někoho ten jeho rámus probudí. To mne v Čechách nepříjemně zaskočilo. Ne, že by to dělali naschvál, to ne, je to tou lhostejností.
V jistém aspektu se mi ale tady ta česká lhostejnost překvapivě líbí. V Rusku je to naopak, tam je těžké ochránit si své soukromí. Pokud se ti podaří v Čechách s někým spřátelit, ten člověk ti postupně ukáže své lidské kvality a stane se pro tebe například dobrým sousedem. Pozvou tě na svatbu, na pohřeb…
V Čechách se mi nelíbí množství genitálií na veřejných místech. Porno ve stáncích je pro mne stejně odporné jako fekálie domácích mazlíčků na chodnících. Proč je ve státě, kde je viditelný dostatek veřejných záchodů, tolik lidí, kteří zarytě vykonávají své fyziologické potřeby přímo na ulicích (a občas i za bílého dne), a co víc, provádějí to i se svými dětmi, tj. vnucují jim tyto pochybné „normy“? Co je moc, to je moc. Nejsem pokrytec, ale musí být nějaká hranice, kterou nelze překročit, protože je to hanebné a ostudné. Ano, v Rusku je takových odporných věcí dnes ještě více, ale tady mluvíme přece o Střední Evropě, o členství v EU, o tisíciletých tradicích… To je asi všechno, co tady nemám upřímně rád.
„Cizí klášter“ a ryba hledající hlubší vodu
Nemůžu říct, že jsem patriot, jsem prostě člověk. Jako ryba, která vyhledává hlubší vodu, člověk hledá lepší podmínky.Nechystám se žádat o české občanství, ale ne z důvodů vlasteneckých. Ten patriotismus je pro mne čímsi nepochopitelným. S tímto pojmem je spojena obrovská mytologie a ta mne nezajímá. Lev Tolstoj řekl, že vlastenectví je posledním útočištěm pro nejhorší ničemy, darebáky a lotry. Ale to také neplatí vždy. Rusko je prostě mým domovem, tam je má rodina, příbuzní v různých městech. Tuto zem mám rád, pro ni jsem celý život pracoval a chtěl bych pracovat i nadále. Tady pracuji ne pro Českou republiku, jen do jejího rozpočtu přispívám penězi z mých daní. Ale vydávám tady časopis a knihy pro lidi převážně z ruských regionů, pracuji pro svou zem. Pokud se něco stane, seberu své věci, zaplatím poplatky a daně a – na shledanou, jedu domů! Ale takový odchod vůbec nechystám. Což, na druhou stranu, neznamená, že chci české občanství. Je to pro mne nepříliš důležitá otázka, prostě nemám čas o ní přemýšlet. Podle mého názoru neřeší udělení českého občanství mé osobě žádný můj problém, tak proč bych zbytečně ztrácel čas na jeho získání? Hlavní rozdíl obou zemí je asi v tom, že v Rusku nejsou lidi lhostejní jeden vůči druhému. Přitom jde o zájem téměř extrémní: můžou tě dneska celý držet v náručí a přisahat na věčné přátelství a zítra tě třeba i zavraždí… Měl jsem v Rusku hodně kamarádů, kteří přišli o život v důsledku vraždy. Jsou životní situace, které v Rusku vedou k násilním trestním činům, v Čechách se ale stejné konflikty dají ve většině případů řešit u soudu nebo i v hospodě během konzumace dobrého piva.
Ruský člověk je krvelačný a zlý. Nejsou to má slova, je to citát známého ruského spisovatele Anatolije Pristavkina. Dělal jsem s ním interview jako s člověkem, jenž dlouhá léta působil v prezidentské komisi, která se zabývala otázkami omilostnění zločinců. Řekl mi, že nezná žádný jiný národ, jenž by mohl s Rusy soupeřit, co se krvelačnosti týká. V Rusku je obrovské procento domácího násilí a vražd uvnitř rodin. To se mi strašně nelíbí.
Tady mi nic nevadí. Beru to jako „cizí klášter“, kam se svým řádem nikdo nechodí. Jsem tady celkem se vším spokojen. Jakmile ta situace se změní, odejdu odsud. Nebudu čekat, až mi to někdo z Čechů nabídne. Mimochodem, pár takových už jsem potkával, přímo do očí mi řekli, že můžu kdykoliv odejít, pokud se mi tady něco nelíbí; ale paradoxně mne to vůbec neurazilo. Vždyť takových případů v ČR za šest let bylo jen málo; v Rusku jsem ale takové věci slyšel od svých krajanů občas i několikrát během jednoho dne. Rus ti to nemusí ani říct, ale sám to brzy pochopíš. Ruskou tradicí je tradice nepřátelství a nenávisti.
Tady jsem si renovoval svou kancelář. Investoval jsem do toho spoustu času, peněz a práce. Pak nastala chvíle kolaudace. Přišly nějaké dámy, všechno ověřily, všechno velice neformálně prohlédly, pak jim předseda družstva nabídl nějaký džus a chlebíčky. Ale to pohoštění tam nebylo kvůli tomu, aby ty dámy něco podepsaly, byla to součást nějaké neformální a přátelské oslavy. V Rusku by za takových okolností stůl určitě připomínal restauraci se vším všudy, kaviár by se jedl lžíci a vodka by tekla proudem… Důvod: aby nedej Bože nebylo odhaleno nic takového, co by tu kolaudaci neumožnilo. Tady v Čechách nebylo ani stopy po nějakém vydírání, že by po mně někdo něco chtěl, že bych musel komisi udobřovat, aby ta kolaudace proběhla hladce…
Ruská komunita
Myslím, že v České republice je minimálně několik desítek tisíc lidí z Ruské federace. Ruskojazyčná komunita je něco jiného, tu bych se neodvážil kvantitativně odhadnout. Ale co se týče Rusů, myslím si, že jich tady není až tak příliš moc.
Známých tady mám mezi nimi hodně, ale kamarád není skoro žádný. Je to dáno i věkem – čím je člověk starší, tím se kolo jeho opravdových přátel zmenšuje. Dalo by se říct, že tady mám kolem deseti velmi dobrých ruských známých, se kterými mne spojují normální a dlouholeté vztahy. Kolo mé ruské přátelské komunikace se v poslední době rozrůstá mnohem rychleji než české. Zajímavé je, proč. Když jsem do České republiky přijel, nechtěl jsem mít vůbec nic společného s Rusy žijícími tady. Měl jsem jich plné zuby ještě v Rusku. Ale jazyková bariéra mne nutila k tomu, abych řešil problémy pomoci Rusů. Během té doby jsem pochopil, co jsou čeští Rusové zač. Což vedlo k tomu, že jsem začal aktivně navazovat kontakty spíše s Čechy.
Pak ale došlo zase k opačnému obratu. Dospěl jsem k názoru, že v mé situaci je lepší vůbec redukovat komunikaci na minimum; ale pokud opravdu něco akutně potřebuji, raději se obrátím na Rusa. Většinou s nimi řeším nějaké technické problémy: poradit se, udělat si účes, masáž, opravit počítač. Autoservis samozřejmě dělám v české firmě. Teď už si v podstatě už můžu vybírat služby podle kvality a v tom je ten rozdíl. Nevolím podle národnosti a jazyka, ale podle toho, nakolik dobře někdo odvádí svou práci. Navíc mám hodně kámošů mezi cizinci z jiných zemí, což mi dovoluje nesoustřeďovat se jenom na Rusy nebo na Čechy.
Nejhůř jsem si zvykal na českou kuchyň. Dodnes si dávám česká jídla jen zřídka. Například jelení maso s brusinkami, je to vynikající. Kuřecí řízek s bramborovou oblohou. Pstruh… Ale je tady v restauracích velký výběr jídel z jiných zemí, takže to není až tak závažný problém. Mám rád boršč, ten mi chybí. Proto raději navštěvují bufet obchodu OBI na ulici 5.května v Praze, tam Ukrajinky vaří skvělý boršč, který, nevím proč, definují jako „ruský.
O životě podnikatele-cizince v ČR
V první chvíli tu byla skupina známých, kteří mi prokázali různé služby, pomohli zaregistrovat firmu, podepsat nějaké smlouvy. Pokud bych hodnotil jejich služby v rámci pětibodového systému, ocenil bych to na trojku s plusem nebo na dvojku s mínusem. Ale bylo to uděláno, jak Rusové říkají, s dobrým srdcem, a proto ty služby hodnotím trochu více, než to dělám obvykle.
Stejně bych ohodnotil i úroveň dnešní spolupráce již s jinými zdejšími partnery. A to mluvím o stálých partnerech a spolupracovnících, jako je například účetní. Neexistuje žádná iniciativa, žádná snaha něco užitečného poradit navíc, ukázat cesty optimalizace pracovního procesu. Stávají se i horší věci, když ten partner dělá chybu, za kterou musím nést finanční odpovědnost. Ale účetní přitom dělá mrtvého brouka nebo se tváří tak, jako by se nic hrozného nestalo, tisíc korun sem, tisíc korun tam – firmu takové „drobnosti“ nezničí.
Myslím si, že za tím je jiný přístup k takovým věcem v Rusku a v Čechách. Rus ví, že na chlebíček se dá nejen namazat máslo, ale i položit salám, šunku a ještě něco… a nejlépe to máslo ozdobit vrstvou kaviáru, to chutná ohromně. Mám takový pocit, že Čech o tom nemá tušení, a proto ten jeho chlebíček vypadá tak, jak vypadá, proto českou Škodu udělali v dnešní podobě ne Češi, ale Němci. Čech se může spokojit s menší kvalitou. Vím, že v poslední době jeho náročnost roste. Má rád lepší auta, chodí nakupovat do velkých obchodních center, lidi se tady mění, ale jde to velice pomalu.
Legrační příklad: všichni na celém světě vědí, že nejlepší pokrm k pivu je uzená ryba anebo jiné mořské produkty. Každý Rus ví, co je to „vobla“ a proč k pivu neodmyslitelně patří. Ale v Čechách tento pojem neexistuje! Přestože je to pivní velmoc a ryb – třebaže nejsou mořské - je tady dostatek. Definuji to jako neschopnost udělat ten třetí krok, dát na ten chlebíček ještě sýr, šunku, kaviár… Je to nějaká předem daná omezenost, co já vím… Chybí mi tady ten skutečný životní „drive“.
Pravoslaví v Čechách
Nejsem věřící. Vyrůstal jsem v teokratickém státě jako Sovětský svaz, bylo to monoteistické impérium, ta víra je teď v troskách, já na to už nevěřím a nepotřebuji ve svém svědomí žádné zastoupení jiného Boha. Přesto se ale chovám vůči věřícím lidem tolerantně a s pochopením. Ale pravoslavná církev v Čechách je něco, co skoro nevnímám, její roli hodnotím minimálně. Svůj pocit vůči ní bych definoval jako velké zklamání. Tuto otázku je třeba klást Polákům, protože katolicismus je skutečně zachránil před komunistickou záhubou.
Větší zkušenost s českým pravoslavím nemám, ale znám jednu rodinu, která měla svatební obřad v kostele v Karlových Varech. Mne to zarazilo, protože ty lidi znám opravdu dobře a připadalo mi to jako obrovské pokrytectví, protože v obyčejném životě nemají ani jednu jedinou známku toho, čemu se říká křesťanská morálka. Přesto je ale církev vítá… Nic svatého tam není. Věřil bych v osvětovou misi pravoslavní církve, pokud bych je viděl v praxi, ale nic takového jsem tady nezaznamenal. Jsem z Ruska, jsem tady již 6 let a nikdo za mnou s pravoslavným Slovem Božím nepřišel, svědkové Jehovovi ale ano, ti chodili mnohokrát.
Češi a cizinci
Vůči Rusům a dalším lidem z rusky mluvících komunit se Češi chovají různě. Pokud jsou to lidé více méně kultivovaní a vychovávaní v určitém respektu vůči východoevropským národům a kulturám, je to v pořádku. Existuje ale i určitý negativní postoj zejména u lidí, kteří mají špatné zkušenosti jak s rokem 1968, tak s následujícími událostmi. To je také otázka kultury – vždyť nemůžeme za hříchy sovětského vedení.
Obecně se Češi vůči cizincům chovají nějak hůř než jiné evropské národy jen z důvodu, který jsem již uváděl: nechápou, že cizinec je něco navíc, představuje jiný pohled, jinou kulturu a šanci k obohacení Čechů. Ale Čechům to je k ničemu…
Mládež v Rusku a Česku si je velice podobná. Je to globální kultura, která má celý svět v kapse. Střední generace – tam je rozhodující úroveň vzdělanosti. Ale je tam hodně podobného. Vcelku je ale mentalita jiná. Proto Češi jsou dnes v EU a Rusové spolu s dalšími kolegy z bývalého SSSR jsou „tam“… Výborná země, skvělé hlavní město, přátelské prostředí, život tady je příjemná věc. Nikdo nikoho neuráží, všichni se chovají navzájem s úctou. To je u nás zatím naprosto nepředstavitelné. Pokud budu přemýšlet o projevech české xenofobie, mohl bych asi na něco takového vzpomenout. Například, jak zakročuje policie proti zlodějům romské národnosti někde na Václaváku. Mám jeden příklad z vlastního života. Bolelo mě oko, měl jsem samozřejmě v pořádku zdravotní pojištění a tak jsem šel za jednou doktorkou. A ona mne v podstatě odmítla ošetřit z důvod, že jsem mluvil rusky. Doslova mi řekla, že kvůli mně studovat ruštinu nehodlá. Byla to nemocnice a myslím si, že takové postoje k tomuto řemeslu už vůbec nepatří. Vždyť já jsem ještě česky neuměl, ale oko mě už bolelo a pojištění jsem již také řádně platil.
Ale musíme si uvědomovat, že rasismus a xenofobie v Rusku je mnohokrát větší, než v Česku. Proto si na to, co se tady děje, prostě často nedávám pozor. Jsem zvyklý na mnohem drsnější ruské poměry. Můžou o tom mluvit skupiny ochránců lidských práv v ČR, na toto téma můžou diskutovat zdejší média, ale pro mne jako pro Rusa to nepřestavuje žádný vážný problém.
Osobní plány, projekty a vize
Nyní čekám, až sem přijede má dcera, začne studovat na Karlově Univerzitě, naučí se česky a budeme tady žít a pracovat i nadále. Mým cílem je rozvíjet ten byznys, který již mám v ČR a Rusku, hledat mezi svými podniky tam a tady nová spojení, hledat nové trhy pro své produkty. Hodně nadějí spojuji s Německem, jsem v kontaktu s partnery, se kterými jsem se seznámil na veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejich obchodní kvality bych ohodnotil lépe než kvality svých českých partnerů, ale větší spojení s Němci mi poskytuje pobyt v Čechách, takže se tady hodlám usadit ještě pevněji, je to perspektivní a zajímavé.
Budu pracovat dále, budu studovat češtinu a sledovat vývoj české ekonomiky, české společnosti, je to pozoruhodné. Navíc chci vidět, jak se tady budou vyvíjet procesy spojené s Evropskou Unií. Evoluce od postsocialismu k demokracii a tržní ekonomice mne strašně moc zaujala. Tady je taková obrovská evropská laboratoř. Být u toho je pro mne životní šance.
Samozřejmě bych chtěl dostat trvalý pobyt, pokud mi to česká legislativa umožní, s radostí o něj požádám. V případě, že ho dostanu, už nebudu muset každoročně stát v obrovských frontách na cizinecké policii. A budu moci jít a koupit si třeba televizi na tak zvané splátky. Teď to bohužel nejde, cizinec si tady na splátky může koupit jen auto. Dlouhodobý pobyt například brání tomu, aby cizinec dostal úvěr v bance. Pokud novela zákona o pobytu cizinců vstoupí v platnost v létě roku 2006, mám šanci uspět, protože již pět let pobytu tady mám, podmínku splňuji.
Je možné, že už se něco v pozitivním směru mění už teď, protože mi cizinecká policie teď prodlužuje vízum na dva roky místo jednoho roku. Je to zase dobrá stránka té české byrokracie, takové milé překvapení toho „tupého mechanismu bez srdce a duše“. Je zákon a úředník ten zákon plní. Nic víc po byrokratovi nechci.
Rodný dům, „soukromé doupě, domov
Cítím se tady jako doma. Jedu sem z jiných států (včetně Ruska) jako k sobě domů. V Moskvě se mi po Praze hrozně stýská, po dvou týdnech už fyzicky cítím, že je třeba se vrátit do ČR. Ale v Praze se mi po Moskvě nestýská ani trochu. Je mi 50 let a v tomto věku se jen těžko dá chtít za každou cenu se vrátit do města, kde se nepřetržitě nacházíš ve stavu boje o přežití. Své bydliště v Praze beru jako svůj rodný dům, ale Česko pro mne domovem není a myslím si, že nikdy nebude. Jsem tady jako by na služební cestě. Domov je má rodina, mí rodiče, má kočka v Moskvě. Ale protože to všechno je v Rusku, potřebuji své soukromé „doupě“, a tím je Praha. Kdybych tu měl svoji rodinu, bylo by to tady kompletní a o Čechách by se dalo mluvit jako o našem domově.
Myslím si, že mé rozhodnutí před šesti lety bylo správné. Ale pokud by se dalo vrátit to, co jsem tady ze začátku dělal, hodně věcí bych udělal jinak, lépe. První věc – pokud bych se nenaučil dobře česky, neudělal bych ani krok ve svém byznysu. Druhá věc – když bych už uměl česky, začal bych samostatně chodit po nejrůznějších českých úřadech. To radím všem krajanům, kteří sem teprve přijíždějí. Co jsem udělal stoprocentně správně –hned jsem se tady legalizoval. Žádné „černé peníze“, žádné platby v hotovosti. Všechny papíry, které cizinec, jenž tady žije a podniká, mít musí, je nutné vyřídit co nejdříve.
V Moskvě jsem o podnikání v Praze mluvil s těmi, kdo o tom měl zájem. Ale nevím, zda-li to někdo skutečně nakonec udělal. Je to důležité rozhodnutí a většinou tam rada zkušeného člověka hraje roli poslední kapky.
Když si dcera vezme Čecha…
Národnostní identita je strašně vážná věc, pro každou osobnost je to základ. Chceš být osobností, neztratit se v davu – musíš mít svou identitu. Pokud jsi se narodil v Baškyrii, nejsi rozený Francouz nebo Číňan, a to je jedna z tvých nejzajímavějších a předem daných vlastností. Můžeš udělat kohokoliv o něco bohatším jenom tím, že s ním budeš komunikovat na základě své baškirské identity. Obohatíš ho o tu svou kulturu. Její autenticita je velice důležitá. Když potkávám v Čechách člověka, jenž mluví napůl rusky, napůl ukrajinsky a napůl česky, není nic, co bych si od něj mohl pro sebe vzít, on si všechno spletl, zapomněl, čím a kým je, nepředstavuje pro mne proto žádný zájem. Jako hybrid, jako exponát v muzeu by asi byl cenný, ale mluvíme o reálném životě.
Pokud dcera si vezme Čecha, tak doufám, že jí to poskytne příležitost převzít si dobré české hodnoty a rysy charakteru. A naopak, ten chlap se zase obohatí o něco lepšího z ruské mentality. Kdo jim brání v tom, aby se naučili jiným jazykům a rozšířili své horizonty o vymoženosti italské identity? Nebo nějaké jiné? Pokud si jeden druhého váží, tak převezmou od partnera to nejcennější, a to jejich vnitřnímu rozvoji jen prospěje. Můžou to být lidi stejné národnosti, ale mají různé charaktery, a to je zase jen obohacuje, pokud si rozumějí. Je to zase o vzájemném obohacení dvou lidí. Pokud se můj vnuk či vnučka narodí v dvoujazyčné rodině, není to problém.
Kdo je Milan Kundera? Není to ani Čech, který píše výborné knihy ve francouzštině a pak je překládá do češtiny. Je to prostě silná osobnost. A doufám, že takovou osobností by mohl být i potomek mé dcery, pokud se rozhodne založit rodinu s Čechem, Američanem nebo člověkem jiné národnosti. Musí ho dobře vychovat – a to bohatě stačí.
Nemusíme šetřit svůj mozek, jeho kapacita je dostatečná, aby se tam toho vešlo hodně. Člověk si nemusí říct, že se té své identity vzdává, asimiluje se třeba v Čechách a zapomíná na svůj ruský původ. Jeden filolog mi řekl, že více jazyků pro nás znamená více nástrojů k poznání tajemství tohoto světu. Ale identita musí zůstat jako nějaký kód, který nás odlišuje od jiných lidí.
(Z knihy M. Peškové a kol.: Я – иммигрант. Jsem imigrant.)