Orlando Figes: Režisérské postupy Vsevoloda Mejercholda

Mejerchold po revoluci začal s efektní inscenací Vladimíra Majakovského Mysterie buffa (1918; znovuuvedená v roce 1921) - něco mezi mystériem a pouliční komedií o dobytí „čistých“ (buržoazie) „nečistými“ (proletariát). Mejerchold odstranil proscénický oblouk a místo něj sestrojil monumentální jeviště pronikající hluboko do publika. Na vrcholu představení přivedl na toto jeviště publikum, které se jako na městském náměstí proplétalo s kostýmovanými herci, klauny a akrobaty a spolu s nimi rvalo na kusy oponu po malovanou symboly - maskami a parukami - starého divadla.

Válka proti divadelní iluzi byla stručně vyjádřena v prologu hry: „Ukážeme vám život, jaký opravdu existuje - ale v tomto představení se přemění v něco skutečně mimořádného.“

Takové názory byly na Mejercholdovy politické patrony příliš radikální, a tak ho v roce 1921 z komisariátu vyhodili. Ale bytostně revoluční představení uvádět nepřestal. Ve své inscenaci z roku 1922 belgického dramatika Fernanda Crommelyncka Velkolepý paroháč (1920) postavil na scénu (od konstruktivistické výtvarnice Ljubov Popovové) „víceúčelové lešení“; všechny postavy oblékl do kombinéz a od sebe je odlišil předváděním různých cirkusových triků. Ve hře Sergeje Treťjakova z roku 1923 Nezkrocená země, adaptaci Martinetova dramatu La Nuit o vzpouře francouzských jednotek za první světové války, nebyla auta a kulomety jenom na jevišti, ale dokonce v uličkách mezi sedadly. Osvětlení zajišťovaly mohutné světlomety na přední straně jeviště a herci ve skutečných vojenských uniformách procházeli publikem a vybírali peníze na letadlo pro Rudou armádu.

Některé z Mejercholdových nejzajímavějších postupů měly blízko k filmu, u nějž také pracoval jako režisér (před rokem 1917 natočil dva filmy) a kde (díky svému působení na takové režiséry jako Ejzenštejn a Grigorij Kozincev) měl nesporně velký vliv. Tak kupříkladu v inscenaci Ostrovského Lesa z roku 1924 využil Mejerchold metody montáže tím, že rozdělil pět jednání do třiatřiceti epizodek oddělených krátkými pantomimickými vstupy, čímž dosáhl kontrastů v tempu i v náladě. V jiných inscenacích, zejména v Gogolově Revizorovi z roku 1926, posadil některé herce na malý pojízdný vozík, který je na hlavním jevišti odvezl dopředu a tím simuloval filmový záběr zblízka. Byl hluboce ovlivněn filmovými herci, jako byl Buster Keaton a především Charlie Chaplin, jejhož filmy se uváděly v kinech po celém Sovětském svazu.

Z knihy O. Figese Natašin tanec. Kulturní historie Ruska.