Někdy je až zvláštní, jak hotové a uzavřené představy mají mnozí lidé v České republice o příslušnících jiných národů, o občanech jiných zemí. Mezi takto „zaškatulkované národy“ zcela jistě patří také Rusové. To jsou ti, kteří v davech jezdí na dovolenou do Prahy, nemají vkus a zřejmě ani vzdělání, jsou hluční a namyšlení, mnozí propadají alkoholu. Kde kdo si dokonce myslí, že celý popis ruského charakteru lze zredukovat do označení „Rusáci“.

Ale to přeci není komplexní a důstojná charakteristika národa. Jsou to pouze soudy odvozené z toho mála, co lze možná vysledovat na Karlově mostě či na Staroměstském náměstí. Počet obyvatel Ruské federace k 1. 1. 2015 činí 146,3 mil. lidí¹, z toho tvoří Rusové 80,9%.² Dělat o tak velkém národu nějaké zjednodušené závěry lze tedy stěží, navíc by to bylo velikou chybou. Aby člověk poznal, nebo spíše „nahlédl“ do charakteru ruského národa, není nic lepšího, než se vydat do Ruska a zažít Rusy v jejich vlastním prostředí. Zde člověk pochopí, že svou uzavřenou a krátkou kapitolu o tom, jací Rusové jsou, musí přepsat a asi i markantně rozšířit.

Národ protikladů

N. A. Berďajev ve svém úvodu k dílu Ruská idea napsal: „Ruský národ není národem ani čistě evropským, ani čistě asijským. Rusko, to je veliká část světa, obrovský Východo-Západ, spojuje v sobě dva světy. …“³ A toto spojení protikladů neplatí jen v geografickém pojetí, nýbrž je jakousi vedoucí linkou celým popisem ruského charakteru.

To mnohé, co člověk při první návštěvě Ruska nechápe, to, co se mu zdá tak jiné od toho, nač je zvyklý, jsou právě tyto protiklady. A pro větší porozumění ruskému charakteru je přínosné alespoň hlavní z těchto typických a sobě protikladných rysů umět vnímat a snažit se je pochopit.

Drsnost vs. citlivost a sentimentalita

Do jisté míry je pravda, co si myslí mnozí Evropané a co Berďajev vystihl tak, že ruský národ „…u západních národů vzbuzuje neklid.“ ⁴

Je to tím, že Rusové jsou jaksi drsnější, jejich pojetí života jako hodnoty bývá navenek méně sentimentální, než jsme zvyklí. Je jim vlastní silná národní hrdost a ochota se pro svou vlast zříci nejdříve nadstandardu, a mnozí, je-li to nutné, úplně všeho. Tato láska k vlasti se projevuje napříč celou historií Ruska a byla a je hlavní příčinou toho, že se této zemi i přes tak časté zvraty (změny vlád, nájezdy kočovných kmenů, války, kruté formy nevolnictví, ad.) daří udržet se na pozici velmoci. To ovšem za cenu nesmírných ztrát.

Rusové byli nuceni naučit se žít v často nevlídných dějinných podmínkách a jejich neustálá nutnost dokázat přežít je to, co v nás může vzbuzovat onen zmíněný neklid. Není třeba hledat nějaké extrémní a násilné projevy – stačí bezohledné předhánění a „boj o místo“ v metru; pro nás nepochopitelně nebezpečné počínání v silničním provozu; obcházení právních předpisů; korupce; a mnoho dalších každodenních jevů v ruské společnosti.

I přes toto své nemilosrdné vystupování jsou Rusové ve skrytu duše velmi citliví a sentimentální. Jsou plni emocí, a přeci je neumí na rovinu vyjadřovat. Na veřejnosti se tváří zamračeně a uzavřeně; bojí se vyjádřit, co cítí před cizími i před svými blízkými. Bojí se přiznat svou slabost a halí se do závoje arogance a bezcitnosti.

Stačí se však začíst do některého z děl ruských spisovatelů či básníků, zaposlouchat do ruských písní, či shlédnout baletní představení. Z nich člověk ze všeho nejvíce vnímá lásku, žal, žárlivost, touhu, nenávist, stesk, naději … - tedy emoce, a zase emoce. Snad proto Rusové tak vynikají v umění, které je expresivní a v němž se mohou světu naplno otevřít, vše potlačované vyjádřit. Vzpomeňme na jejich překrásné krasobruslení, gymnastiku, výtvarné umění, operní zpěv, atd.! To vše by zdaleka nebylo tak krásné a specifické, kdyby chyběla vysoká míra emocí a sentimentu.

A je tu ještě jeden způsob, jak Rusové dokážou své emoce vyjádřit. Je to skrze alkohol. Dalo by se často říci, že nepijí, aby prostě pili, ale aby se opili; aby mohli slavit, i když je co, i když není co; aby mohli poplakat, zasmát se, vyjádřit lásku, projevit, co je schované ve skrytu jejich citlivé duše.

Velikášství vs. pocit vlastní malosti

Rusové jsou velký národ, jejich země je již po staletí velmocí a při pohledu na mnoho Rusů má člověk pocit, že o své velikosti moc dobře vědí a jsou na ni nesmírně hrdí, jsou silní a nebojácní, nelze se jim postavit.

Ve skutečnosti však tato charakteristika platí pouze pro Rusy ve smyslu celého národa, nikoliv tak Rusy jednotlivě. Je jim blízké vše dělat masově a v kolektivu. Je jim blízké být součástí davu a ničím nevybočovat. Jako národ dokážou vystupovat silně, ale jednotlivcům je spíše vlastní pocit malosti a nedostačujícího sebevědomí. Poznáte to kupříkladu na tom, že v ruských kolektivech je málo vůdčích typů – většina chce být spíše těmi „vedenými“; v ruské politice je velmi slabá a nejednotná opozice; když dochází k nějakému bezpráví, málokdo reaguje; mezi ruskou mládeží panuje apatie a strach brát na sebe zodpovědnost – děvčata jsou krásná, ale jakoby „uťáplá“, a chlapci odtažití.

Ruský člověk jako jednotlivec se bojí být nejlepším, leckterý to dokonce považuje za špatné. Lépe se cítí v davu - a když na něj někdo ukáže, je náhle malý a chce být ještě menším. Mýlíme se tedy v našem přesvědčení, že Rusové jsou hrdí? Nemýlíme. Oni jsou hrdí, avšak nikoliv na sebe. Jsou hrdí na svou vlast, na svůj národ, a v něm se cítí silní, v něm mají velké sebevědomí.

Není třeba boje či nějaké soutěže, aby se tento jejich „kolektivní silný charakter“ mohl projevit. Stačí např. pohlédnout, jak rádi mnozí dávají znát, že jsou Rusy (v posledních letech se staly populárními kšiltovky, trička s nápisy Россия; nesmírně důležitá je státní vlajka), či jaké velké množství mají přes rok národních svátků (праздники)! Pro náš sluch zcela obyčejné svátky jako Den města Moskvy (День города Москвы), či Den ústavy (День Конституции) jsou slaveny na státem organizovaných oslavách a mítincích, ke kterým se mnozí Rusové s radostí přidávají; 9. května, v Den vítězství (День Победы) se na ulicích konají obrovské parády a Rusové s dojetím a velkou hrdostí slaví své vítězství ve 2. světové válce. Mnozí Rusové ale některé politicky motivované svátky neslaví, prostě si vyjdou nakoupit nebo odjedou na "daču".

Odstup a uzavřenost vs. pohostinnost a přátelskost

Při prvotních snahách návštěvníka Ruska pustit se do rozhovoru s někým místním, pravděpodobně dojde k velkému zklamání. Ve většině případů jsou Rusové při prvním setkání odtažití a neprojevují žádnou radost ani jiné emoční zaujetí z nové známosti. Jejich stisk ruky je velmi mdlý, ruská děvčata ruku ani nepodávají (nejsou na to zvyklá, neboť ruští muži podávají ruku pouze mužům). Oslovíte-li Rusy na ulici, mnoho z nich působí vystrašeně, natož aby člověku sdělili byť jen jednu informaci navíc, než je třeba. Pocit, že spřátelit se s Rusem je něco nemožného, je tedy v první fázi zcela normální.

A kde je tedy ona proslulá ruská přátelskost a pohostinnost? Že by opět mylná představa? Nikoliv. Je však třeba vědět, že pro Rusy je stěžejním základem pro otevřený kontakt s lidmi důvěra. V momentě, kdy člověk získá jejich důvěru, pozná teprve tradovanou ruskou štědrost, přátelskost a bezmeznou pohostinnost. A je-li pak člověk hostem (в гостях) u Rusů, připadá si až trapně, neboť oni skutečně nabídnou vše, co mají. Z toho, že stůl se pod jídlem až prohýbá, však není třeba mít výčitky – toto je ruský zvyk, který jim nikdo nevymluví. Opulentní stolování je výrazem úcty k hostu, nikoliv vychloubání se. Není to vypočítavost, nýbrž upřímné přání svého bližního pohostit. Odmítnutí se k tomuto nám nezvyklému hodování přidat, by pro ně mohlo být něčím velmi zraňujícím.

Projde-li pak člověk takovou „zkouškou důvěry“, o které také zpívá V. Vysockij ve své písni o přátelství Песня о друге, a získá ruského přítele, otevírá se mu nová sféra vnímání Ruska a ruské kultury, což je zcela jednoznačně něco nesmírně zajímavého a obohacujícího. A bude-li člověk o toto přátelství pečovat, může si být jist, že i přes velikou vzdálenost mezi Ruskem a Českou republikou, bude trvat целую вечность a původní odstup a uzavřenost už se nikdy nevrátí.

…

Toto bylo pouze několik málo poznatků o ruském charakteru, úvaha o několika jeho důležitých protikladech. O jeho komplexní pochopení a vystižení se snažilo již mnoho velkých spisovatelů, filosofů, historiků, atd., a tak ambice pochopit vše při pouhé návštěvě Ruska, by byla dosti naivní. I přesto však stojí za to do hloubi ruské duše nahlédnout, zbavit se mnohých předsudků, porozumět některým pro nás zvláštním jevům, a díky tomu všemu také lépe chápat fungování vztahů mezi Evropou a Ruskem, které vytvářely a stále vytváří nepřehlédnutelnou část naší historie.

Zuzana Czerninová

1 Zdroj: http://www.statdata.ru/russia Pozn.: Jedná se o ruskou statistiku, do níž jsou započteni i obyvatelé Krymského federálního okruhu (2,4 mil. obyvatel), jehož přináležitost k Ruské federaci však Česká republika neuznává. Z tohoto pohledu tedy počet obyvatel Ruské federace činí 143,9 mil.

2 Mezi nejpočetnější další národnosti patří Tataři (3,83%), Ukrajinci (2,03%), Baškirové (1,15%), Čuvaši (1,05%), Čečenci (1,04%), ad. Zdroj: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/rusko/

3 BERĎAJEV, N. A. Ruská idea. Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha: OIKOYMENH, 2003, svazek 93, s. 8. ISBN 80-7298-069-6.

4 Ibid.