Mé dojmy – Volgograd, Petrohrad, Moskva. Pokusím se tu do pár odstavců shrnout mé zážitky z cest ze země nekonečných možností.

Počátek všeho. Přílet do Volgogradu byl prazvláštní, letiště je, jak už tomu tak bývá, umístěno v odlehlé části města, kde na nás čekala univerzitou smluvená maršrůtka dosti pochybného stavu. Ta nás vezla houpavou, drncavou i skákavou cestou na kolej. (Infrastruktura je opravdu odlišná. Byť jako národ věčně nadáváme na naše „rozlepené“ a děravé silnice, tak tam dochází k neuvěřitelným extrémům. A jelikož jsou vozovky nešetrné k podvozkům aut, činí tak i jejich majitelé. Tlumiče jsem v mnohých vozech ani nepocítila a emisní kontroly také pravděpodobně nefungují.)

Kolej. (Viz foto příloha). Kterýkoliv scénárista hororů by byl vděčný za takový zlatý důl. Ano, byl to pro nás, evropskými standarty rozmazlené „fiflenky“, docela šok.  Stará budova, v těžce udržovaném stavu, špinavá a se všudypřítomnými šváby. (Byly jsme na ně upozorněny slečnami z předchozího roku. Ale i když si představujete ty veliké tmavě hnědé, co jsou k vidění v amerických filmech, zjištění, že jsou vlastně „maličcí“ jako nehet, vás stejně neuklidní.) Na šváby jsem si zvykla druhý den. Dokonce se i brzy vrátila chuť k jídlu, takže adaptace na nové prostředí byla rychlá. Po zjištění, v jak „luxusním“ stavu je naše sekce jsme vlastně došly k názoru: „Vždyť to tady ani není tak zlé…“. Rusky, žijící o patro níž, měly místo odpadu ve sprše černou díru. Cituji: „To ani nepoznáš, jestli je to záchod nebo sprcha.“ Dalším šokem bylo, že v té naší sekci s námi žil muž. Ale ne jen tak ledajaký muž. Byl to přibližně 60letý Eritrejec žijící zde – na koleji – po tři roky, píšící jakousi studii. On byl kapitolou sám o sobě, ztěžující nám každodenní život, ale to do mínění o ruské kultuře nepatří.

Škola. Moc se mi líbila úroveň přednášejících. Byla to filologická katedra a všichni byli opravdovými odborníky. Měly jsme převážně náslechové hodiny a už druhý týden jsem jejich výkladům rozuměla. Velmi mě ohromila jejich přístupnost při návštěvách v kabinetě. A jakmile šlo o nějakou plánovanou delší rozpravu, nabídnutí čaje či malé sušenky bylo součástí. Pohostinnost na akcích je bezmezná. V rámci školy jsme měly výstup v knihovně a byly přizvány na lingvistickou besedu v klášteře, kde součástí byly hody – koláče, sušenky, bonbóny, chlebíčky a čaje.  

Příroda zde není. Volgograd se nachází ve stepi a půda je neúrodná. Tudíž žádné lesy, parčíky a ani svěží vzduch. Jediné, k vidění je řeka, která je mimo město opravdu krásná. Na 14 dní za mnou přiletěl tatínek. Přes víkend jsem mu ukázala highlighty města – ano, den a půl stačí… A přes týden, kdy já chodila do školy, se vydal s půjčeným bicyklem na druhý břeh řeky objevovat krásy ruských vesniček a poznávat život místních. Hned první noc, kdy se mu kolo rozbilo, ho pod svá křídla vzal jeden statkář. Byl velmi přívětivý a vše mu vysvětlil. Například, jak pít v autě kvas. Nelze jen tak otevřít lahev a pít, ale člověk se nejdříve musí předklonit, jedině tak je možné eliminovat drncavost vozovky. Samozřejmostí byla názorná ukázka. A takových prozření tatínek zažil spousty. Všichni mu však doporučovali jet do města, protože na vesnici přeci nic k vidění není. Nikdo nedokázal pochopit, že my - měšťáci - potřebujeme trochu toho dobrodružství. (Tatínek už léta žije v Praze, a čím je starší, tím je z něj větší dobrodruh.) Další víkend jsme se spolu vydali na solné jezero Baskunčak, kterému přináleží jediná hora široko daleko vysoká 149m. Na internetu jsme si našli ubytování ve vesničce a paní, které to patřilo, nám přijela naproti na zastávku. Ubytovala nás a dokonce nám domluvila, že nás její vlastní syn doveze k hoře, provede po ní a ukáže jezero. Ve finále jsme zjistili, že pokud bychom s sebou neměli domorodce, na horu bychom se vůbec nedostali. Leží totiž v blízkosti kazašských hranic a tam cizinci už nesmějí. Bylo to skvělé, ten den foukal vítr, jaký jsem nikdy nezažila, přímo podkopával nohy a dodával onomu místu dokonalého ducha. Tatínek se poté vykoupal v jezeře a na večer nám paní domácí poslala manžela s ještě teplými zelnými pirohy, které dělala extra kvůli nám. (Mimo jiné byla ohromena tím, že studuji na pedagoga. Ona sama učí v místní škole a od té doby, co ve mně viděla budoucí „kolegyni“ mi neřekla jinak, než Kátěnko.)

Místní lid a jeho porozumění. Během pobytu se nám několikrát stalo, že jsme potřebovali navigaci. Ne vždy se nám však dostalo odpovědi. Abych to uvedla na pravou míru, několikrát se mi stalo, že lidé jednoduše nechtěli rozumět. Slyšeli cizí přízvuk, chápu, ne tak dobrou intonaci, ale stoprocentně vhodně zvolená a jednoduchá slova. Častou „odpovědí“ bylo opovržlivé „šo?!?!?“ s velmi výraznou doplňující grimasou v obličeji, po které mi vždy vnukli zpochybnění sebe sama. Další častou odpovědí bylo odvrácení tváře bez jediného slova. Vtipnou událostí však pro mě byla situace u baru na diskotéce, kdy ve řvoucí hudbě jsem se pokusila o objednávku pití. Když už jsem se nadechovala, že větu zařvu potřetí, barman mi odpověděl, „Mluv raději anglicky.“ Načež jsem ve větě byla nucena vyměnit pouze slovíčka один а три. Poté jsem své pití už opravdu dostala. Na druhou stranu tu byly i lepší případy. Například paní v bistru, kam jsem často chodila, už mě znala a při mých pokusech o dokonalou výslovnost občas opravila i přízvuk ve slovíčku a to mě velmi těšilo.

Moc se mi líbilo cestování vlakem. S holkami jsme se vydaly do Moskvy, kam cesta trvala 17 hodin, z Moskvy do Petrohradu - 8 hodin a z Petrohradu zpět do Volgogradu za 32 hodin. Nikdy jsem tak dlouhé cesty neabsolvovala a ani jsem neměla tu čest s lůžky ve vlaku. Byla jsem ohromena. Lůžka byla nesmírně pohodlná – dokonce mohu říct, že bych je s radostí vyměnila za ty na koleji. (S trčícími pružinami a proleželá.) Vymožeností byla i nádoba s vařící vodou, přístupná po celou dobu jízdy. Udělat si za jízdy vlastní čaj, kávu nebo instantní polévku proto nebyl nejmenší problém. Dokonce i cestující byli přátelští. Samozřejmě se tu našli podnapilí jedinci, ale při jejich neodbytné snaze o navázání kontaktu, se nás zastal muž z protějšího oddělení.

Nakrkla mě jedna věc. A to při vstupu do moskevské galerie A. S. Puškina. Od VGSPU jsme měly doklad, že jsme studenti – stážisti. To jim ale na zlevněný vstup nestačilo, proto jsem namítala mezinárodní studentskou kartou ISIC, která právě dokazuje, že opravdu jsme právoplatnými studenty. Paní na pokladně mi však sdělila, že to je sice hezké, ale nejsem RUSKÝM studentem v RUSKÉ škole a že tady jsme v RUSKU a nějaké mezinárodní karty zde nehrají žádnou roli. (Přičemž opravdu zdůrazňovala každou variantu slova ruský.) V petrohradské Ermitáži už jsme se s touto námitkou nesetkaly a měly vstupné zdarma - 0 oproti 650 rublům je znatelný a velmi příjemný rozdíl. Patriotismus je citelný na každém kroku. Muži i děti mají v oblibě rudě červené teplákové soupravy, trika, šály, čepice, bundy a mikiny s bílým nápisem Russia/Россия. A například nápis Победа jsme maršrůtkou míjely 2x jen při cestě do nákupního centra. 

Kultura. S děvčaty jsme chtěly navštívit divadlo. Vydaly jsme se tedy do Carského divadla na operu Evžen Oněgin. Rusové samozřejmě mají odlišný vkus, ale i tak jsem čekala královsky červené koberce, tady byly zelené, místo zlatého zdobení byly všude v hale i na schodišti prázdná akvária, takže dojem nebyl úplně dech vyrážející, ale ani úroveň umělců v porovnání s obsazením v divadle J.K. Tyla nebyla převyšující. Na druhou stranu Rudé náměstí v Moskvě, večer, s osvíceným Gumem a bijícími zvony byl legendární. Také Petrohrad je kulturním městem sám o sobě, připomínal mi naše evropské metropole a jeho ducha je prostě nutné zažít. Sedmým rokem byl jedním z mých snů a jsem šťastna, že si ho konečně mohu odškrtnout v mém pomyslném „to do listu“.

Cestování metrem v Moskvě mohu porovnat ze dvou úhlů. Moskvu jsem navštívila před pěti lety s maminkou, když jsme jeli na psí výstavu Euroasie. Tehdy jsem ještě neuměla rusky ani pípnout a přišla si tam jako malý ztracený človíček ve velikém světě. Dnes jsem se orientovala s úplným přehledem. Znalost azbuky je pro Moskvu absolutní nezbytností. V Petrohradě už mají stanice dvojjazyčně. Jelikož jsem stáž brala hlavně jako příležitost dostat se do úzkého kontaktu s ruštinou, nemohu si bohužel proto udělat větší představu o znalosti angličtiny v Rusku.

Potraviny. Odjak živa miluji jídlo. Středoškolské vzdělání jsem dostala na hotelové škole v oboru hotelnictví a turismus, s čímž je úzce spjato znalství potravin a produktů.  V Rusku mě ohromily sušené ryby a mořské plody. Malý pytlíček sušených ančoviček či kalamárů je k dostání téměř na každém kroku a jako pochutina k pivu nebo při večerním klábosení je nenahraditelná. Domů jsem si přivezla několik balení čajů. Ruských, ale i anglických vysoké kvality. Na čokoládu a její varianty moc nejsem, ale holky vezly v kufru několik kilogramů bonbónků všeho druhu. Já si našla oblibu v šerbetu a karóvkách. Respektive v čemkoliv, kde bylo zahuštěné mléko. Mléčné potraviny všeho druhu jsou tu dokonalostí. Kefír, mléko, smetana, tvaroh. Vše jsem si maximálně užívala. Cena potravin je většinou nižší a s rozpočtem daným školou se dá vyjít (samozřejmě do toho nelze započítat suvenýry, cestování, hygienické nezbytnosti a sem tam nějaký ten módní kousek).

Snad jsem na nic nezapomněla, i když je více než pravděpodobné, že ano. Bylo toho na vstřebání tolik a každým dnem zjišťuji, že některé situace z paměti vytěsňuji nebo začínají být mlhavé. Stejně tak se omlouvám za nenavazující odstavce. Dlouho jsem přemýšlela, jak tento papír uchopit a dát dohromady souvislou myšlenku se mi stejně nepodařilo. Snad Vám to nějak pomůže, a pokud byste měla jakékoliv otázky, neváhejte se mě zeptat, ráda odpovím.

Kateřina Rybárová, 21. prosince 2015