"Mám za to, že ti, kteří mají obavu z prostoru, se novosti vždycky brání. Na svých cestách jsem si vždy myslela - a snad se mi to i potvrdilo - že kdo chce být bedlivý a rozpoznávat skutečné od¬lišnosti, probouzí všechny smysly včetně hmatu. Doteky a prolí¬nání umožňují vhled. V mé dřívější představě byl nomád člově¬kem, který nežije na jednom místě, je zvyklý těkat z místa na místo. Potřebuje ustavičnou změnu. Ale skutečnost se ukázala jiná, než jak jsem ji vnímala z knížek. Nomádství vzniklo ne ze záliby, ale z čiré nutnosti. V případě sibiřských pastevců sobů bylo dáno dostatkem či nedostatkem lišejníku a kočovalo se jen tehdy, když vznikla potřeba (při dostatku lišejníku zůstával tá¬bor na místě).

Způsob života vychází z reakce na přírodní podmínky, z boje o přežití. A vidění a výklad světa pramení také odtud. I pojetí domova se liší od představ civilizovaného člověka o domově. Dům - stan je místem, kde se spí. Žije se venku. Domovem není stan, ale tundra nebo les. Sibiřští pastevci nikdy nepřenášejí z místa na místo velký náklad. Jen pár věcí, těch nejnutnějších. Na jejich rodových územích ohraničených řekami, jsou postaveny sruby a zásobárny, které jsou zařízeny tak, aby lidé nemuseli transportovat nic kromě krytin a žerdí tvořících kostru stanů a malého množství oblečení a potravy. Odchází-li lovec na lov, nebere s sebou dokonce ani kotlík, protože ví, že na něj čeká schovaný v křoví na břehu potoka nebo řeky. Domov není to, co dělí od okolního prostoru, ale domovem je prostor sám."

Brzáková, P.: Modřínová duše : sibiřský cestopis. Praha: Eminent, 2004.