Pavlína Brzáková: Medvěd se nikdy neříká

V noci se děje divná věc. Když sedíme u ohniště a Bali si pro sebe něco drmolí, ozvou se v blízkosti stanu nějaké rány. Uksurik se leká: „To je Michail Ivánovič, amikan medvěd. Něco ho rozrušilo, bije větví do stromu, varuje nás. Nejspíš ta sobice někde zůstala mrtvá, hnije a zápach ho podráždil!“ 

Bali pokyvuje hlavou, bude to tak.

Medvěd se nikdy neříká, chomoty nikdo nevysloví. Vždycky jen Michail Ivánovič, jinak je to hřích, nebo taky amikan - tatíček. Medvěd je pánem tajgy, je něco jako člověk. Taky mu říkají sousede, to protože se nejvíc člověku podobá, když stojí na zadních nohou. Z dálky je opravdu jako člověk.

Čekáme, jestli nepřijde, ale rány ustaly a praskot se vzdaluje. „Musíme něco udělat,“ říká Bali. „Zítra půjdete a budete sobici hledat, jinak bude zle. Michail se vrátí a zabije nás.“

Z knihy Pavlíny Brzákové Modřínová duše